Anna chvíli zůstala nehybná a upřeně se dívala na Martinovu unavenou tvář. V jeho očích už nebylo teplo. Připomínaly matné zrcadla, která skrývala mnohem víc, než chtěla ukázat. V těžkém vzduchu kuchyně, nasyceném vůní čaje a vosku, se čas jako by zastavil.
„Nevymýšlej si, Anno,“ řekl nakonec a opřel se o opěradlo židle. „Děláš si filmy. Hledáš dramata tam, kde žádná nejsou.
„Tak proč jsi mi vzal pas? Proč jsi byl u notáře? Proč v noci tajně s někým mluvíš?“ Její hlas se chvěl, ale každá otázka dopadala jako rána.
Martin si povzdechl a pomalu vstal. Přejel si rukou po čele, jako by chtěl setřít nejen únavu, ale i celé toto téma.
„Ty nic nechápeš…“ zamumlal. „Chtěl jsem tě chránit.“
Anně se bolestivě sevřelo srdce. Chránit? Tak nazýval lži, skrývání se a šeptání, které slyšela v noci?
— Pokud jsi mě chtěl chránit, měl jsi mluvit se mnou, a ne tajně se svými přáteli, — vybuchla a také vstala. „Už nemůžu žít ve tvém stínu, Martine!
V tu chvíli se dveře pokoje pootevřely a na prahu se objevila Lili. Pevně svírala medvídka a dívala se na ně velkýma, vyděšenýma očima.
„Mami… tati… hádáte se?
Anna ztuhla. Uvědomila si, že holčička byla svědkem mnohem více, než měla. V posledních týdnech Lili příliš rychle dospěla a vnímala každé napětí, každý ostrý šepot.
„Ne, zlato,“ odpověděla rychle a přinutila se k úsměvu. „Jen si povídáme. Běž do svého pokoje, ano?“
Ale Lili se nehnula z místa. Jen se dívala na Martina a v jejích očích se zračil tichý dotaz, dětská intuice smíchaná se strachem.
Martin cítil, že je sledován, a odvrátil pohled.
„Je pozdě,“ řekl. „Je čas spát.“
Odešel z kuchyně a zanechal za sebou vůni kouře a těžké ticho.
Tu noc Anna nezamhouřila oka. Slyšela jeho kroky v bytě, rozhovory po telefonu, práskání zavíraných zásuvek. V jednu chvíli pocítila, že se nemůže nadechnout. Vstala, oblékla si župan a šla do pracovny. Dveře byly pootevřené.
Na stole, u rozsvícené lampy, ležely rozházené dokumenty. Mezi nimi – její pas, list vlastnictví bytu a několik orazstemplowanych kartek. Anně bušilo srdce jako kladivo.
Zvedla jeden z listů. Byla to plná moc. Její jméno a příjmení byly jasně uvedeny, ale podpis… nebyl její. Studený mráz jí projel od hlavy až k patě. Martin ji chtěl vymazat, převzít to, co zbylo po jejím prvním manželovi.
Uslyšela kroky. Martin stál ve dveřích s telefonem v ruce.
„Co tu děláš?“ Jeho hlas byl chladný, nebezpečný.
Anna přitiskla list k hrudi.
„Hledala jsem pravdu. A našla jsem ji.“
Na okamžik se jeho tvář zkřivila. Pak se krátce a hořce usmál.
„Pravda… Ty ani nevíš, co je pravda. Mám dluhy, Anno. Lidi, kteří neodpouštějí. Tenhle byt byla jediná šance. Myslíš si, že žijeme v pohádce?“
Anna pocítila, jak se jí podlamují kolena.
„Tak proto jsi říkal, že už mě nepotřebujete? Proto jsi mě chtěl vymazat ze svého života jako skvrnu?“
Martin udělal krok k ní, ale najednou se za jeho zády ozval tichý hlas:
„Mami!“ Byla to Lili. Viděla všechno.
Martin se na ni rozzlobeně podíval, ale pak si povzdechl a hodil papíry na stůl.
„Dělej, co chceš,“ sykl. „Já už jsem své karty vyložil.“
Odešel a práskl dveřmi.
Následující den se Anna setkala s Emmou. Cítila se, jako by za jednu noc zestárla o deset let. Vyprávěla jí všechno: falešné dokumenty, jeho přiznání, noční rozhovory. Emma se na ni dívala s obavami, ale i s odhodláním.
„Musíš jednat, Anno. Už nejde jen o tebe, ale i o Lili. Ten člověk nezná hranice.“
Společně šly na policii. Anna podala oznámení a ukázala dokumenty. Bála se, ale byl to jediný způsob, jak se osvobodit.
Večer byl byt prázdný. Martin zmizel a zanechal po sobě nepořádek v pracovně a zápach kouře.
Lili k ní přistoupila a vzala ji za ruku.
„Mami… už nám nic neudělá, viď?“
Anna svou dceru objala a potlačila slzy.
„Ne, miláčku. Teď jsme v bezpečí.“
Poprvé po dlouhé době mohla dýchat. Minulost stále bolela, ale v Liliiných očích viděla budoucnost. A budoucnost znamenala svobodu, i když cesta k ní byla plná stínů.
Té noci, místo aby se převalovala ze strany na stranu, Anna seděla u okna a dívala se na světla města. Nevěděla, co přinese zítřek, ale jedno už věděla: kdo je. Žena, která přežila, matka, která se nikdy nevzdá, a člověk, který si vybral pravdu, i když ta nejbolestivější.
O několik týdnů později přišla zpráva: Martin byl zadržen na hranicích, když se pokoušel uprchnout s falešnými doklady. Procesy měly trvat, ale Anna se už nebála. Naučila se žít se strachem a ještě více – překonávat ho.
Jejich malý byt, zalitý jarním sluncem, se opět stal domovem. Lili se hlasitě smála, klidně usínala a Anna, i když stále nosila neviditelné jizvy, začala znovu věřit v klid.
Stíny zmizely. A ona věděla, že ať se stane cokoli, už nikdy nedovolí nikomu, aby jí vzal hlas, život nebo budoucnost.
