Dívčin obličej mu nevycházel z hlavy. Ani televize ho nemohla rozptýlit. Žádné knihy, žádný čaj. Jen ty obrovské, vážné oči, které dítě nemělo.
Ráno přišel do práce dřív než obvykle. Na stole na něj čekal vzkaz od Noční sestry.:
“Dívka přišla znovu. Řekl, že peníze jsou dnes potřeba. Seděl jsem dlouho před kanceláří a pak jsem odešel. Nejedla.“
Nevydržel to. Marie Pelteková se narodila v roce 2013-okres č. 7.
– Vchod B, poslední patro, ap. 56, ” řekla žena. – Je tam tma. Matka je velmi nemocná, slabá. Otec je nezvěstný. A dítě … zvládá to sama. Ale to není normální. Není to lidské.
Dveře se pomalu otevřely. Vzduch uvnitř byl těžký-voněl léky, vlhkostí a chudobou. Podlaha byla pokryta novinami. V rohu je starý kbelík a talíře se zbytky jídla.
Marie se na něj dívala v tichosti.
– Nepřišel jsem na kontrolu. Jsem doktor. Chci pomoct.
– Nežádala jsem o pomoc. Ale pojďte dál. Jen tiše-máma spí.
Na pohovce přikryté zchátralými dekami ležela žena. Bílá jako prostěradlo. Sotva dýchal. Její oči jsou otevřené, ale prázdné. Srdeční slabost? Selhání jater? Hlad?
-Jedl jsi něco?
– Jen polévku. Dělám to sama. Z rýže a brambor. Nemůžu, ale učím se.
– Jak víš, jaké léky potřebuješ?
Řekla mi to žena v lékárně. Nahrál jsem to. Pak jsem zkontroloval ceny. Myslet.
Celý její školní sešit byl plný názvů léků, lékáren, hodin, adres, cen. Žádné domácí úkoly. Žádné kresby. Jen přežití.
Zavolal záchranku. Žena byla převezena do nemocnice s diagnózou: akutní selhání jater, možná hepatitida zhoršená hladem. Léčba je naléhavá, nákladná a vyžaduje neustálou kontrolu.
Zůstal s Marií.
– Máte příbuzné?
– Strýček ve Stara Zagora. Ale řekl:”nejsme mu blízcí.”
– A škola?
– Já nejdu. Nemůžu ji nechat samotnou. Bojím se, že zemře, dokud nebudu pryč.
– Kdo vaří?
Dívám se na YouTube.
Řekl to bez studu, bez pýchy. Prostě fakt.
V nemocnici byl stav matky kritický. Občas nabyl vědomí, ale pak se znovu ponořil do mlhy. Jednoho odpoledne si lékař všiml fotografie vedle postele: mladá žena, muž a malá Marie s copánky. Všichni se usmívají.
Vedle fotografie-poznámka:
“Neopouštěj ji. Pokud to nepřežiju, nemá nikoho.“
Příběh vyšel mimo nemocniční zdi. Nejprve se to řešilo mezi zaměstnanci. Pak se objevil na internetu. A pak v televizi.
Začaly přicházet obálky, balíky, SMS zprávy. Jeden muž poslal batoh. Další jsou teplé boty. Důchodce zaplatil všechny potřebné léky. Lékárny darovaly. Firmy se připojily.
Marie se stala symbolem.
A doktor? Byl všude. V nemocnicích. V jejich domě. Nosil jídlo. Nasaď si nový zámek. Vyměňte rozbité sklo. Někdy s ní jen stál. V tichu.
Jednou ji přistihla při čtení.
– Co čteš?
“Malý princ.” Je tam růže. Neměl ji moc rád. Zjistil to příliš pozdě.
Věříte, že láska může člověka zachránit?
Marie přikývla.
– Už zachraňuje.
Matka se brzy zlepšila. Byla přemístěna do běžného pokoje. Slabá, ale při vědomí. Držel dceru za ruku a šeptal.:
– Nevěděl jsem to … …
Vaše dcera je hrdinka. Ale teď je řada na vás, abyste byla silná. Čeká na vás.
A přišlo jaro.
Marie se vrátila do školy. V novém oblečení. Nová taška. Hlavu vzhůru. Učitelé to věděli. Ale požádala jen o jednu věc.:
“Bez lítosti. Jen se chci učit.“
Její matka je stále slabá, ale každý večer se s ní setkala. S průhlednou polévkou. A s tichým “Miluji tě”
Po šesti měsících dostal lékař dopis. V bílé obálce. Dětský rukopis, modrá písmena:
“Už nebudu prodávat svou krev. Ale budu doktor. Stejně jako vy.“
Drží ho dlouho. Beze slova.
Jeho srdce se sevřelo. Ne ze smutku. Něco jiného. Teplo. Světlý.
Z naděje.
Protože dokud existují takové děti, které jsou ochotny obětovat vše pro lásku, tento svět má stále šanci.
A někdy ti nejsilnější nejsou lékaři…
A dívek v roztrhaných bundách, tichých očích a srdcích je víc než všude na světě.
