Angelina se vždy cítila „z jiného světa“: byla příliš vysoká, neohrabaná, měla dlouhé ruce a nešikovnou chůzi, byla terčem posměšků a přezdívek. Jejím útočištěm byly sešity se skicami a šicí stroj její matky v malém domě na okraji vesnice, kde rovný steh vnášel pořádek do její duše.
Po deváté třídě odešla na střední školu, na obor „oděvní technologie“. Město vypadalo slibně, ale první dny přinesly stejné šeptání: její šaty „od babičky“, kroky „jako po ledu“. Jen u rýsovacího prkna byla klidná: její čáry byly přesné a učitelka si všimla jejího jistého „oka“. Když se jí rozsypaly šablony po chodbě a znovu se ozval smích, zástupce ředitele představil nového učitele: Artema Dmitrijeviče, klidného, pozorného muže, který řekl: „Navrhování znamená vidět tvar před papírem. K tomu potřebujete trpělivost.“ Ta slova se jí vryla do srdce.
Po hodině se podíval na její náčrtky: „Pevná ruka, čistá linie. Přijdeš na moje doplňkové kurzy?“ Myslela si, že je to vtip, ale v sobotu přišla. V malé, světlé místnosti Artem opravoval střihy, jemně posouval linii výstřihu, držel jí zápěstí, aby „tužka klouzala“. Říkal jí, že má dobrou intuici, jen ji nenechává vyniknout. Poprvé někdo viděl víc než jen neohrabanost; viděl její trpělivost.
Týdny ubíhaly s novou radostí: jistější stehy, rovnější záda, rozhovory o Čechovovi, Pasternakovi a Bachovi. Při promoci si Angelina ušila šaty sama: sytě modré, s dokonalým střihem. Když vstoupila do sálu, šepot utichl. Artem přišel na konci: „Ani si neuvědomuješ, jak jsi živá.“ Ona mu zašeptala: „Bez vaší podpory bych nepochopila, čeho jsem schopná.“ On se usmál: „Vždycky to v tobě bylo.“
Vzali se v tichosti. On zůstal oblíbeným učitelem; ona nastoupila do továrny a začínala od píky: lemy, značky, žehlení. Brzy jí vedoucí dílny řekla: „Pracuješ správně, ale chybí ti fantazie.“ Angelina přinesla návrhy: jednoduché šaty, přátelské střihy, asymetrický límec. Její modely se začaly vyrábět v malých sériích; ženy žádaly „modré šaty jako má Belova“. Večer jí Artem naléval čaj a poslouchal ji, jak mluví o záhybech a knoflících. Když mu řekla, že chce vlastní dílnu, odpověděl jednoduše: „Je tvoje. Věřím ti.“
Pronajali si skromnou místnost, koupili tři stroje a najali dvě kolegyně. První zakázky: uniformy, pláště, šaty pro sousedky. Angelina přistupovala ke každému kusu jako k slibu: pohodlí, důstojnost, diskrétní krása. Za šest měsíců se ateliér proslavil. Následovala regionální prezentace: malá kolekce, velký ohlas. „Módní dům Angelina Belova zaujme čistotou linií,“ psaly noviny. Jedna starší zákaznice, oblečená v zelených šatech, které si sama vybrala, plakala: „Nevěřila jsem, že můžu být krásná.“ „Vždycky jste byla,“ odpověděla jí Angelina. „Šaty vám to jen ukázaly.“
Když přišlo pozvání na setkání absolventů, bála se vzpomínek. Nakonec však šla, v námořnickém kostýmu, který si sama ušila. V sále bývalí spolužáci oněměli. „Je to Angelica?“ „To není možné!“ Victor, kdysi vtipálek, zamumlal: „Myslel jsem, že z tebe nic nebude…“ Ona se na něj laskavě podívala: „Vy jste si mysleli jedno, život rozhodl jinak.“ Nebyla to pomsta, byl to mír.
Ateliér se rozrostl, tým také. Ráno říkala dívkám: „Nesšíváme jen oblečení, šijeme důvěru. Každý steh ať je dobrým slovem.“ Večer ji Artem vítal čajem a otázkou „Kolik máš dnes nápadů?“ „Víc než látek,“ smála se. Když jemně pršelo na velká okna, dívala se na světlo z výlohy a cítila vděčnost za celou cestu: od chodeb plných posměšků až po sál s potleskem, od hanby k důstojnosti.
Jednoho zimního večera našla pozvánku a usmála se: minulost ji stále volala, ale už ji nebolela. Vrátila se ke stolu, položila na něj bílý list papíru a napsala název nové kolekce: „Pokračování“. Artem se zeptal: „A co bude dál, moje génie?“ Ona se dotkla role hedvábí: „Budeme šít. Krásné věci pro krásné ženy.“ Už věděla: pravá krása není v zrcadle, ale v rukou, které ji den za dnem trpělivě vytvářejí.
