Ticho v její duši bylo její první vzpomínkou – ne klid, ale prázdnota opuštěného hnízda. Alice si nepamatovala tváře ani hlasy, jen útržky slov: „geologové“, „hory“, „pád“. Ostrý pocit ztráty ji provázel všude, od sirotčince „Nadejda“ až po chladné večery, kdy sbírala fotografii neznámých lidí na pozadí skal.
Jediná kotva: kuchařka Marfa Semionovna, víla z království koláčů a polévek. Po jejím boku se Alice naučila jednoduché kouzlo jídla: těsto, které „dýchá“, koláč hotový na poslech, polévka s bobkovým listem a láskou. Někdy ji Marfa brala k sobě domů, do malého bytu s muškáty na parapetu. „Nosila bych tě s sebou celý život… ale nemůžu si to dovolit,“ vzdychla. Když její dobré srdce přestalo bít, Alicein svět se znovu zhroutil. Nekřičela. Rozhodla se jít dál: podala přihlášku na gastronomickou školu a po přijetí přinesla tuto zprávu k Marfině hrobu. „Budu vařit jako ty. Slibuji.“
Roky studia uběhly v práci a trpělivosti. Praxe v „Grand Chef“ byla její první scénou. Tam ji jeden zákazník požádal, aby se s ní seznámil: Stepan, doktorand historie, vřelý pohled, jednoduchá slova. „Polévka s lanýži je umění. Máte kouzelné ruce.“ Následovaly měsíce procházek, smíchu a věta, která jí rozbušila srdce: „Zítra se seznámíš s maminkou.“
Eleonora Viktorovna, univerzitní profesorka, bydlela v bytě-muzeu. Chladným pohledem si Alice změřila a při čaji vytáhla na světlo sirotčinec, kuchařku, kolej. Když mladí odešli, Alice zaslechla přes pootevřené dveře: „Přivedl jsi do mého domu nějakou vagabundku?“ Stepan diskusi ukončil: „Miluji ji. Budeme se brát.“ Svatba se konala, ale život se tchýní byl sérií ponížení: prach v rozích, „špatné chování“, „vaříš z lítosti“. Alice mlčela kvůli Stepanovi a doufala v byt, který slíbil sirotkům.
Když se dozvěděli, že budou mít dítě, naivně věřili, že ledy roztají. Opak byl pravdou: „Vnuk neznámého původu?!” Tehdy Stepan řekl: „Odcházím.“ Pronajali si garsonku: stísněnou, těžkou, ale klidnou.
V šestém měsíci těhotenství, když byl Stepan pryč na kurzech, zavolal lékař: Eleonora byla nalezena v bezvědomí, infarkt. Alice utíkala do nemocnice. „Je to vážné, ale je naživu,“ řekl lékař. Začala její tichá pouť: dietní polévky, dušené maso, kompot; upravené polštáře, žádné výčitky. Den za dnem se tchyně otáčela ke zdi. Čtvrtý den se na ni poprvé podívala s únavou a zranitelností.
„Posaď se… Alice… odpusť mi.“ Jediná slza jí sklouzla po tváři. „Od začátku jsem tě nenáviděla. Chodíš sem každý den, jsi těhotná, vaříš… Moje kamarádka a její dcera? Nezavolaly.“ Pak tiše: „Prosím, nastěhuj se zpátky, až se Stepan vrátí.“
Smíření přišlo bez fanfár. Když se Stepan vrátil a uviděl je, jak se drží za ruce, oněměl. Eleonora plakala: „Máš štěstí na svou ženu. Pro mě neexistuje lepší snacha.“
Uplynulo několik let. Žijí ve třech v tom samém, kdysi chladném bytě. Eleonora zbožňuje vnučku Sofiku, vozí ji na kroužky, pomáhá jí s úkoly a ráno připravuje Alise kávu „tak, jak to umí“. Někdy se bojí, že mladí odejdou, ale oni zůstávají. Našli zde recept na rodinu: špetku odpuštění, velkou dávku trpělivosti a nekonečnou lásku.
V klidných večerech, kdy se vůně kávy mísí s vůní koláčů, Alice přemýšlí, že původní ticho – prázdnota – se naplnilo. Ne věcmi, ale lidmi. U stolu, kde je polévka upřímná, život je jednoduchý a každá porce říká svým teplým jazykem: „Jsi doma.“
