Když se Marta vrátila domů, držela v ruce květiny. Třásla se – ne zimou, ale emocemi. Za dveřmi na ni čekal její starý život: tichý, plný nepříjemných slov a let strávených ve stínu muže, kterého kdysi milovala a který ji naučil pochybovat o sobě samé.
Ale květiny, které držela v ruce, dokazovaly, že v ní ještě něco žije.
Když vešla, uviděla Andrzeje sedět u stolu. Muž se na ni podíval a v jeho očích se objevilo něco nového – ne hněv, ale strach.
„Odkud jsou ty květiny?“ zeptal se tiše.
„Od někoho, kdo si mě všiml,“ odpověděla Marta klidně.
„Od někoho?“
„Od toho, kdo ve mně viděl to, co ty jsi nechtěl vidět.“
Andrzej sklopil oči.
„Nevěděl jsem, že jsi potřebovala…“
„Aby se na mě někdo podíval? Potřebovala jsem to.“
Víc už nem mluvili. Marta dala květiny do vázy a dlouho se na ně dívala – jako by v nich rozuměla něčemu víc než v sobě samé.
Dny ubíhaly jinak. Andrzej mlčel, ale jinak než dřív. V jeho pohledu bylo méně pýchy, víc strachu a pokory. Jednoho rána řekl:
„Možná bychom měli jet k moři?“
Marta se na něj podívala nevěřícně.
„Po tolika letech?“
„Myslel jsem na tebe.“
Marta neodpověděla. Lehce se usmála a odešla. V obchodě znovu potkala Michała. Jako vždy stál u ovoce.
„Líbily se ti květiny?“ zeptal se.
„Moc. Možná až příliš.“
„Nechci ti nikoho brát, Marto. Chci jen, abys věděla, že si zasloužíš lásku.“
Podívala se na něj. Srdce jí bušilo.
„Možná je už příliš pozdě. Možná mi tam život ubližuje.“
„Nebo možná tam začíná něco nového,“ odpověděla tiše.
Večer Marta našla dopis od Andrzeje:
„Byl jsem slepý. Pokud pro mě v tvém srdci ještě je místo, řekni mi, jak ho najít.“
Četla tato slova mnohokrát. Část jejího já chtěla věřit. Jiná část se bála. Ale když se dívala na spící tvář Andrzeje, viděla muže, který byl také ztracený.
Michał začal mizet. Někdy zanechal bílou květinu. Nevolal, netlačil. Andrzej to však zkoušel – vařil, poslouchal, byl tam. Beze slov, ale svou přítomností.
Jednoho večera se Marta vrátila domů pozdě. Andrzej na ni čekal.
„Byl jsi s ní?“
„Ano.“
Andrzej zavřel oči.
„Dělá tě to šťastným?“
„Připomíná mi, kdo jsem.“
„To je víc, než jsem ti já mohl dát,“ zašeptal.
„Nechci ti způsobit bolest.“
„Už jsi mi ji způsobil. Ale možná je to dobře. Možná proto cítím, že ještě žiju.“
Od té doby se něco změnilo. Ticho mezi nimi se zmírnilo. Začali chodit na procházky. Moc nemluvili, jen šli kupředu. Někdy se náhodou dotkly jejich ruce. A neodtáhli je.
Jednoho dne Marta odešla do obchodu. Michał zmizel. Zůstal jen vzkaz:
„Skutečná láska není to, co zůstává, ale to, co ti pomáhá najít sám sebe.“
Věděl, že ji ztratí. Ale znovu našel sám sebe.
Doma na něj čekal Andrzej s malou krabičkou. Byla v ní fotografie z jejich prvního manželského roku.
„Podívej, jak ses tehdy usmívala…“
„Nem můžu slíbit, že to bude jako dřív.“
„To ani nechci. Chci jen, abychom znovu žili.“
V neděli jeli k moři. Marta chodila bosá po písku.
„Pamatuješ si, co jsi řekl první léto?“ zeptala se.
„Že tvůj úsměv je jako ráno. A že tě nikdy nenechám plakat samotnou.“
„Nedodržel jsi své slovo.“
„Můžu to zkusit znovu?“
Sklonil se a políbil ji na čelo s něhou, jakou ještě nikdy nezažila. Marta zavřela oči. Odpustila mu.
Doma na okenním parapetu květiny zvadly. Ale nevyhodila je. Připomínaly jí to, co jí zamíchalo životem.
Protože láska, pochopila, není pohádka.
Ale rozhodnutí zůstat.
I když to bolí.
