V pátek byla jídelna velmi přeplněná. Pršelo a vůně smažených brambor se mísila s párou stoupající z talířů. Děti se hlasitě smály a povídaly si. Anna seděla v rohu u okna. Vedle ní stála šedá krabice, kterou jí ráno dala paní Zofia. Ještě ji neotevřela.
O několik stolů dál seděla Klara s růžovou mašlí a sebevědomým úsměvem se svými kamarádkami.
„Podívejte,“ řekla jedna z nich, „zase ta „speciální krabička“.
„Sponzorování stále pokračuje,“ ušklíbla se Klara. „Možná dnes dostane dezert zdarma.“
Tyto hady nejsou z hororových filmů, ale jsou skutečné! Brainberries Pokud máte papilomy na krku, musíte okamžitě jednat! Herbeauty Tajemství kouzla Sophie Lorenové: proč si neholila podpaží?
Smích dívek zněl jako studený zvuk lžíce na talíři. Teta Zofia, která stála u pultu, všechno slyšela. Povzdechla si a přistoupila k Anně.
„Zůstaň po obědě. Potřebuji tvou pomoc,“ řekla tiše.
„Dobře, teto Zofio.“
Když se jídelna vyprázdnila, paní Zofia přinesla košík jablek a postavila ho vedle vchodu. Vedle něj položila lístek:
„Kdo je potřebuje, ať si pochutná!“
Klara, která zrovna procházela kolem, vyjekla:
„Vážně? Charitativní akce?“
„Ne,“ odpověděla paní Zofia.
„Laskavost k lidem. Je v tom rozdíl.“
V jídelně na chvíli nastalo ticho.
„Někteří toho zneužijí,“ zamumlala Klara.
„Možná. Ale pokud dnes večer alespoň jedno dítě půjde spát bez hladu, stačí to.“
Anna cítila, jak jí buší srdce. Vstala.
„Já… já jsem byla tím dítětem,“ řekla tiše. „Paní Zofia mi pomohla. Neptala se na nic. Nechtěla jsem, aby mě litovali, chtěla jsem jen, abych se nemusela stydět, když jím.
Paní Zofia přišla a položila mi ruku na rameno.
„Hanbiť by se měli ti, kteří vidí hlad a odvrací hlavu.
Pak vytáhla ze zásuvky starou kovovou krabičku. Otevřela ji a ukázala jí fotografii.
„To jsem já. Před třiceti lety. Ve škole. Takovou krabičku jsem měla taky. A taky se mi smáli. Tehdy jsem si slíbil, že nikdy neprojdu kolem hladového dítěte, aniž bych mu pomohl.
V místnosti nastalo ticho. Někdo začal tleskat. Pak se k němu přidali i ostatní.
Klara vstala a přistoupila k Anně.
„Omlouvám se. Chovala jsem se hrozně.“
„Ano, to je pravda,“ odpověděla Anna klidně.
„Můj otec říká, že chudí jsou chudí, protože nechtějí pracovat. Myslím, že jsem tomu také věřila…“
„Ne každý, kdo nic nemá, je líný. Někdy prostě nemají na výběr.“
„Máš ráda pohanku?“ – zeptala se Anna s úsměvem.
„Nikdy jsem ji neochutnala.“
„Zítra ti ji přinesu.“
Od té doby se něco změnilo. Košík s jablky už nebyl prázdný. Děti samy přinesly ovoce, sendviče a koláče. Paní Zofia zopakovala:
„Pokud něco máš, poděl se. Pokud nic nemáš, vezmi si.“
Anna a Klara seděly spolu. Někdy si povídaly, někdy jen tiše seděly vedle sebe. Klara zjistila, že pohanka není tak špatná. Anna zase objevila, že se dá jíst, aniž by spěchala.
Jednoho dne vešel do jídelny ředitel.
„Kdo zorganizoval košík s jablky?“
„Já,“ odpověděla paní Zofia. „Ale děti mi pomáhaly.“
„Rodiče volají a ptají se, jestli je možné to udělat i v jiných školách. Rádi bychom to dále rozvíjeli.“
Ozval se potlesk.
Ten večer Anna koupila dvě jablka od staré paní před obchodem.
„Pro kamarádku,“ řekla.
Další den položila jedno z nich na stůl před Klaru.
„Je sladší, než vypadá.“
„Chutná jako… smíření,“ zasmála se Klara.
Od té doby stůl u okna nikdy nezůstal prázdný. Někdy se tam posadil nový student, jindy někdo tichý, kdo nechtěl jíst sám. A na okraji vždy stála růžová krabička – čistá, lesklá, plná vzpomínek.
Zofia na ni někdy položila ruku a usmála se.
Věděla totiž, že laskavost začíná malými věcmi.
A že jablko darované s láskou nasytí víc než jen hlad.
