Alexander s viditelným klidem rozvázal provázek. V kartonové krabici byly obálky, USB flash disk převázaný stužkou a fotografie. Vytáhl fotografii: jejich jídelna, on s sklenicí v ruce, usmívající se. V zrcadle, v rohu rámečku, se zrcadlila Elżbieta. Nešlo o autoportrét. Byl to důkaz.
„To je nějaký vtip?“ zamumlal. Klara a Daniel se na něj podívali. Elżbieta mlčela. Ruce měla klidně složené.
„Otevři to!“ řekl Daniel rozhodně.
První dopis: potvrzení výstavy v Berlíně. Druhý: umělecké stipendium v Paříži. Třetí: dopis od advokátní kanceláře – návrh dohody, žádost o rozvod. Aleksander se podíval na Elżbietu. Něco v něm prasklo.
„Papír. Gratuluji. Předstíral jsi, že jsi umělec.“
„Ještě jsem neskončila,“ řekla tiše.
Čtvrtá obálka: výpisy z bankovních účtů, poznámky auditorů. Trhliny v „dokonalosti“. Žádný zločin. Zlom.
„To není…“
„To je pravda,“ přerušil ji Daniel. „Fotí to, co nechceš vidět. ”
Alexander vzal USB disk.
„Co na něm je?“
„Město. Lidé. A my dva,“ odpověděla Elizabeth.
„Nemám čas na poezii.“
„Tak otevři oči,“ dodal Daniel.
Elżbieta vytáhla malý klíč zabalený v papíru.
„Do studia. Pronajala jsem si ho na dva měsíce. Máš kopii, aby ti připomněla, že nejsi středem všeho.“
„Vrátíš se,“ zasmála se hořce. „Galerie, dekorace… skutečný život je tady.“
„Skutečný život je tam, kde se dá dýchat. Tady nemůžu dýchat.“
„Co chceš?“
„Mír. A aby ses už nezdravila na můj účet.“
„A když to neudělám?“
„Pak tu zůstaneš s touto fotografií. Fotografií muže, který si spletl světlo s reflektorem.“
„My nejsme tragédie.“
„My jsme byli projekt. Ten můj dnes končí.“
Elżbieta si vzala kabát a vzala si fotoaparát. Ráno si už sundala snubní prsten. Klara se na ni nejistě podívala:
„Pokud potřebuješ střechu nad hlavou…“
„Děkuji. Už ji mám. Jen jsem se bála tam žít.“
Daniel vstal.
„Doprovodím tě.“
„Jsi dramatický,“ řekl Aleksander. „Proměňuješ mou jídelnu v divadlo.“
„Možná. Ale teď je v ní poprvé vzduch,“ odpověděl Daniel.
Na chodbě a ve výtahu bylo ticho.
„Bojíš se?“ zeptal se Daniel.
„Ano. Proto vím, že dělám správnou věc.“
Šel pomalu. Déšť barvil svět. Zastavil se a zvedl fotoaparát. Cvak. Cvak. Každá fotka byla jako nádech.
Aleksander seděl sám v bytě. Díval se na fotku, jako by mu mohla odpovědět. Chtěl napsat něco hořkého, ale nevěděl co. Klara mu přinesla čaj.
„Nenávidím ho,“ řekl tiše.
„To nemusíš. Jen ho nech jít.“
„A ty?“
„Nikdy jsi nevěděl, jak mě udržet. Dneska tě to naučit nebudu.“
Daniel se vrátil pro kabát.
„Zítra v devět se sejdeme s auditory.“
„Je to trest?“
„Dospělost.“
Alexander zůstal sám s krabicí. Obyčejná kartonová krabice. Směšné – pro někoho, kdo všechno měří v číslech. A přesto to bolelo. Položil ji na polici vedle prázdných alb. Víno chutnalo jako voda.
Elżbieta dorazila do studia. Voněla prachem a barvou. Zapojila USB disk. Složky: „Ulice 5:00“, „Lidé v oknech“, „My – zevnitř“. Otevřela film: ona, v zrcadle, smějící se sama sobě. „Ahoj,“ řekla. Název složky změnila na „Já“.
Za oknem světla, stíny, déšť. Postavil stativ. Jedna fotka. Pak další. Okamžik, který jí nikdo nemůže vzít.
