Podíval jsem se na staré diktafony naskládané na zaprášeném koberci. Všechny byly opotřebované, s poškrábaným povrchem, pokryté prachem a vybledlými ručně psanými štítky. Nebyly seřazeny chronologicky. Některé měly data z před několika lety, jiné vypadaly úplně nové.
Thomas se beze slova posadil vedle mě. Vzal jeden z nich a pomalu ho otáčel, jako by se chtěl ujistit, že opravdu existuje.
„Takže máme…,“ řekl tiše. „Nevěděl jsem, že něco takového měl…“
Po zádech mi přeběhl mráz.
Začali jsme hledat přehrávač. Našli jsme jeden v zásuvce nočního stolku, kde měl modlitební knížky. Vložil jsem kazetu do prvního diktafonu a stiskl tlačítko „play“. Nejprve bylo slyšet jen šumění pásky, pak šustění… a jeho hlas.
„Je půlnoc. Zase to začíná. Nemůžu spát. Musím zůstat vzhůru.“
Několik minut jsme slyšeli jen jeho dech – těžký, rychlý, pak pláč. Hluboký, bolestivý, téměř nesnesitelný.
Vypnul jsem to.
„Nemůžu to vydržet,“ zašeptal jsem. „Nemůžu to poslouchat sám.“
Thomas jen přikývl. Zapnul další magnetofon. Na štítku bylo datum před dvěma lety. Tentokrát byl její hlas klidnější, odměřenější.
„Pokud někdo najde tyto nahrávky… Nejsem blázen. Pravda je horší než šílenství.“
Ticho.
„Začalo to snem… Ale pak… přišli.
Každou noc. Stejný stín. Stejný hlas, který šeptal jméno Emma.“
Podívali jsme se na sebe.
Emma byla Thomasova sestra. Zemřela ve čtyřech letech. Při autonehodě. Rodina o ní nemluvila. Jen vybledlá fotografie na polici nám připomínala, že existovala.
Thomas zbledl.
„Máma nikdy… nikdy nic neřekla. Ani o tom snu, ani o Emmě…“
Přehrávali jsme kazety jednu po druhé. Každá byla znepokojivější než ta předchozí. Eleonorin hlas byl zlomený, unavený, plný úzkosti. Někdy mluvila sama k sobě, jindy jako by oslovovala někoho jiného v místnosti. Jindy zase jednoznačně k Emmě.
„Zase jsi přišla, můj anděli? Ale proč pláčeš? Tvoje ruce jsou tak studené…“
Pláč. Šum. Kroky. Nebo to byla jen naše představivost?
Zbývala ještě jedna kazeta. Bez štítku. Na obou stranách byla nahrávka. Thomas ji vložil do přehrávače. Ztuhla jsem.
Jej hlas byl slabý. Chvějící se.
„Už to dál nesnesu. Stín se do mě nastěhoval. Teď pláčeme spolu. To už nejsou moje slzy. Jsou to naše slzy.“
A pak…
Smích. Nebyl to její smích. Byl podivný. Kovový. Děsivý.
„Teď už to chápeš?“ zašeptal tichý hlas. „Teď už víš, jaké to je, když přijdeš o všechno?“
Na konci jsme zaslechli zvuk pásky a pak náhle vzduchem projel děsivý výkřik.
Vypnul jsem to.
„Dost!“ zakřičel jsem. „Co to bylo?“
Thomas vstal. Zůstal tiše stát. Beze slova zíral na podlahu.
„Musíme odtud odejít. Nebo… musíme někoho zavolat. Kněze. Lékaře. kohokoli.“
Ale ten večer jsme nic neudělali. Protože přesně o půlnoci se všech sedmnáct magnetofonů zapnulo… samo od sebe.
Z každého z nich se ozývaly zvuky. Smích. Šepoty, které nepatřily Eleonorě.
Utekli jsme z místnosti. Zamkli jsme se v ložnici, schoulili se k sobě a třásli se. Čekali jsme na svítání. Ráno bylo ticho. Kazety ležely tak, jak jsme je nechali. Jako by se nic nestalo.
Už jsme se jich nedotkli.
Vrátili jsme je do krabice, pevně ji uzavřeli a odnesli na půdu.
Tam zůstaly.
Na nějakou dobu…
Ale někdy, přesně o půlnoci, když jste potichu a pozorně nasloucháte, můžete zaslechnout slabé cvakání shora. Jako by se páska právě začala přetáčet zpět.
Nebo tiché pláče dítěte.
Emma.
Od té doby už nic není jako dřív.
Protože jsou věci, které se nesmí pochopit.
Vzpomínky, které musí zůstat pohřbeny.
A stíny, které nikdy nezapomenou, kde jsi nechal klíč.
