Poté, co mluvila se svou bývalou tchýní, Emma dlouho seděla tiše a zírala do prázdna. Jako by v ní všechno zamrzlo. Necítila hněv, jen podivnou, ledovou čistotu. Všechno se stalo příliš zřejmé: její bývalý manžel si snadno našel jinou ženu, její matka, která byla dříve tak nepřátelská, byla nyní šťastná a spokojená. Dosáhli toho, co chtěli. A ona?
„No…,“ zašeptala Emma a přistoupila k oknu. „Stejně jsem jim nemohla nic dát. Ani dítě, ani pokoru.“
V tichosti se vrátila z práce domů. Den za dnem znovu nacházela duševní klid. Thomas, jak slíbil, pro ni přijel. Moc nemluvili, ale jejich ticho bylo vřelé, ne trapné. Byl s ní. To stačilo.
Uplynul měsíc. Podali žádost na matričním úřadě – bez velkého rozruchu, jak se dohodli. Thomas nespěchal. Emma také neuspěchala rozhodnutí. Oba potřebovali čas – ne na přemýšlení, ale na přijetí toho, co se stalo.
Jednoho večera, když ji Thomas vezl domů, zastavili před jejím domem.
„Chci ti je ukázat,“ řekl nečekaně. „Své syny. Myslím, že se ti budou líbit.“
„O tom nepochybuji. Kdy?“
„Tento víkend. Jedeme k babičce. Už jim o tobě trochu vyprávěl – s mírou. Čekají na tebe.“
V sobotu ráno vyrazili. Cesta byla klidná, jako by celý svět pochopil, že už není třeba spěchat.
Alex a Daniel, dvojčata, byli svému otci podobní jako dvě kapky vody. Zpočátku byli trochu plachí, ale po hodině se od Emmy nehnuli ani na krok. Ukázali jí své kresby a hračky a fotili ji starým dětským fotoaparátem.
Jejich babička je laskavě pozorovala. Později, když s Emmou prostírala stůl, tiše řekla:
„Máš dobré srdce, Emmo. Vidím to. A v tvých očích je tolik bolesti… To dokáže snést jen silná žena.“
Emma se usmála – možná poprvé za několik let.
Po této návštěvě šlo všechno hladce. Emma začala Thomase navštěvovat častěji a seznámila se s jeho matkou. Překvapivě si dobře rozuměly – mnohem lépe než s její bývalou tchýní. Možná proto, že se nesnažila ji ovládat.
Emma o tom v práci nic neřekla. Tam byla prostě profesionálka – klidná, kompetentní, tichá. Jen její kolegyně Lena jednou poznamenala:
„Vypadáš, jako bys ožila.“
„Možná. Možná poprvé,“ odpověděla Emma s jemným úsměvem.
Jaro přišlo rychle. Thomas netlačil na svatbu, ale kluci se začali ptát, kdy bude Emma „skutečná maminka“. Ne „teta Emma“, ale maminka. Jednoho dne se Daniel přímo zeptal:
„Tati, řekl jsi jí, kdy se nastěhuje? Už jsme jí připravili pokoj!“
Thomas se zasmál. Večer při čaji to řekl Emmě.
„Oni tě už přijali. Teď je řada na tobě.“
„Co když budu příliš přísná matka?“
„Oni jen chtějí, abys tam byla. Na ostatním nezáleží.“
O dva týdny později si Emma přinesla své věci. Skromně. Bez velkého rozruchu. Prostě vešla do domu, který voněl čerstvým chlebem, dětskými knížkami a klidem.
V červnu začala pociťovat podivné závratě. Emma se rozhodla, že je to únavou. Práce, domov, děti. Ale jednoho rána se jí v kuchyni udělalo nevolno. Thomasova babička jí beze slova podala těhotenský test:
„Tady máš, drahoušku. Raději to budeš vědět.“
Emma šla do koupelny. Za deset minut vyšla, bledá jako duch.
„Dvě čárky,“ zašeptala. „Určitě se to spletlo…“
Ale lékař nenechal žádné pochybnosti – šest týdnů. Těhotenství probíhalo normálně.
Vrátila se domů v tichosti. Myšlenky se jí honily hlavou. Jak? Proč teď? Po tolika neúspěších, slzách, injekcích, diagnózách… zrovna když to vzdala?
Thomas čekal u dveří.
„Co se děje?“
„Nebudeš tomu věřit. Jsem těhotná.“
Vzal ji do náruče a pevně ji objal.
„Věřím ti,“ zašeptal. „Vždycky jsem věřil, že budeme zase šťastní.“
Těhotenství nebylo snadné. Časté kontroly, rizika, klid na lůžku. Thomas byl po jejím boku. Kluci jí položili na břicho plyšová zvířátka a ptali se, kdo tam bydlí.
„Možná malá sestřička?“ – hádal Alex.
„Nebo další bratříček!“ – radoval se Daniel.
Narodil se chlapec. Malý, ale zdravý. Emma plakala, když ho vzala do náruče.
Pojmenovali ho Lukas, jméno, které Emma tajně vybrala před mnoha lety. Thomas se jen usmál:
„Jméno Lukas zní silně.“
Uplynul rok. Emma seděla v zahradě mezi rozkvetlými růžemi. Lukas spal v kočárku, Alex a Daniel hráli fotbal. Thomas opravoval plot. Babička pletla pod markýzou.
Zazvonil telefon. Na displeji: „Ludmila“.
„Haló?“
„Emmo… Slyšela jsem, že jsi porodila?“
„Ano. Před měsícem.“
„To je zázrak. Ale řekli ti…“
„Ano. Ale neposlechla jsem je.“
„Můžu ho někdy vidět?“
„To asi ne. Ale děkuji, že jsi zavolala.“
Položila telefon a podívala se na Lukase. Malý chlapec se ve spánku protáhl a pěstí se dotkl její tváře.
„Nepřišel jsi náhodou. Přišel jsi, když jsem se už nebál.“
Thomas k němu přistoupil a objal ho.
„Jsi v pořádku?“
„Všechno je přesně tak, jak má být.“
A věděl, že teď už bude opravdu všechno v pořádku.
