Hrdinové v bouři
Jel jsem domů z práce, když se obloha otevřela tak, jak jsem ji ještě nikdy neviděl.
Během dvou hodin napršelo dvacet centimetrů vody a dálnice se změnila v řeku. Na most jsem dorazil právě ve chvíli, kdy voda začala stoupat. Tehdy jsem to uviděl — školní autobus, smetený ze silnice, zapřený o betonovou bariéru, nakloněný, plný předškoláků ze školy Riverside.
Učitelka, slečna Petersonová, stála na střeše a mávala telefonem, ale děti zůstávaly uvnitř. Voda už sahala k jejich hrudím. A pak se ozval hukot motorů — asi patnáct motorkářů, promočených, s nášivkami Hells Angels, zastavilo na mostě.
Nikdo nic neřekl. Jen se dívali na autobus, který se měl stát hrobem.
Ten, kterému říkali Tank, seskočil z mostu jako první — patnáct metrů dolů, do kalné vody. Měřil metr osmdesát, vážil přes tři sta kilo a byl potetovaný tak, že byste mu na ulici uhnuli. Teď se vrhal do povodně.
„Ne!“ křikla učitelka. „Držte se dál! Nemáte oprávnění! Přijedou hasiči!“
Ale Tank už plaval k autobusu. „Otevři ty zasraný dveře!“ zakřičel.
„Nemám klíče!“ odpověděla hystericky. „Měl je řidič!“
Řidič dávno utekl.
Tank doplaval k zadnímu východu a začal bušit do bezpečnostního skla. Ruce se mu měnily v krvavé maso, ale nepřestával. Za chvíli se k němu přidali další — Diesel, Spider, Boots. Vytvořili lidský řetěz a bojovali s proudem, který je chtěl všechny strhnout.
Uvnitř děti plakaly a šplhaly na sedadla. Některé se modlily.
A pak pětiletá Mia přitiskla tvářičku k oknu a vykřikla:
„Můj bráška je pod vodou! Už se nehýbe!“
Tříletý Marcus tam vůbec neměl být — Mia ho propašovala do autobusu, protože jejich máma měla dvě práce a nemohla si dovolit školku. Teď byl úplně pod vodou.
Tank konečně prorazil sklo, vlezl dovnitř a zmizel.
„Odveďte je!“ zařval zevnitř.
Motorkáři začali tahat děti rozbitým oknem — z ruky do ruky, přes řetěz, jemně, opatrně. Spider měl v očích slzy, když předával malou holčičku Dieselovi.
„Jsi v pořádku, princezno,“ šeptal. „Už tě máme.“
Slečna Petersonová stále stála nahoře a křičela do telefonu: „Jsou to členové gangu! Dotýkají se dětí! Pošlete policii!“
„Dámo, zavři hubu a pomoz!“ zaječel na ni Boots. Nepohnula se.
Autobus zasténal a naklonil se. „Všichni ven!“ křikl Tank zevnitř.
Poslední dítě bylo vytaženo právě ve chvíli, kdy se autobus znovu pohnul. Tank ale zůstal. Znovu se ponořil — hledal Marcuse. Proud sílil, voda už pohltila okna.
„TANK! VYPADNI!“ křičel Diesel.
Žádná odpověď. Jen hnědá voda, valící se dovnitř.
Když už se autobus chystal převrátit, objevila se Tankova hlava.
V náručí držel malého Marcuse, bezvládného a modrého. Okno už bylo pod vodou. Nebylo kudy ven.
Tank se naposledy nadechl a ponořil. Proplaval zatopeným oknem s dítětem, ale proud ho zachytil a odnesl od řetězu. Diesel se vrhl za ním, Spider ho držel za paži, Boots za Spidera. Nakonec se jim podařilo vytáhnout dítě — Marcus dýchal. Tank už ne.
Když voda klesla a hasiči dorazili, autobus ležel na boku, převrácený, ale dvacet tři dětí bylo naživu.
Tankovo tělo našli o tři kilometry dál, stále tiskl k hrudi chlapce, kterého zachránil.
Televize mluvila o zázraku. Policie o „nečekané spolupráci“.
Ale já, který jsem to viděl, vím, že to nebyl zázrak. Byla to odvaha, která se rodí jen tehdy, když někdo jedná, zatímco ostatní váhají.
Když jsem večer projížděl kolem jejich opuštěných motorek, voda z nich ještě kapala a nášivky Hells Angels visely těžké a nasáklé.
A já jsem pochopil něco, co bych si přál vědět celý život:
Nikdy nesuď člověka podle záplat na bundě, ale podle toho, koho je ochoten vytáhnout z vody.
