Pomalu jsem vytáhla z postele malou krabičku. Bylo to dřevěné, staré, s poškrábanými hranami. Srdce mi bilo jako blázen a ruce se mi třásly. Otevřela jsem víko a uviděla uvnitř soubor sešitů, dopisů a několika fotografií. Na prvním sešitu byl nápis velkými písmeny: “můj deník není čtení.”
Slzy se mi honily za očima, ale začala jsem číst. První stránky byly plné typických dospívajících myšlenek: přátelé, sny, malá tajemství. Čím dále jsem však stránky otáčela, tím chmurnější byly texty. Anna psala, že ji někdo sleduje, že ji někdo mučí. Bála se to říct někomu, dokonce i mně nebo otci, protože si byla jistá, že jí nebudeme věřit.
Z jednoho sešitu vypadla fotografie pořízená jejím telefonem za naším blokem. Na zadní straně bylo napsáno: “byl tam znovu.”Zamrzla jsem. Kdo byl ten “on”
Pokračovala jsem ve čtení a deník se objevoval stále více. Anna napsala, že na ni muž čekal téměř každý den po škole. Popsala ho jako člověka “příliš Blízkého rodině”. Nejdřív jsem myslela, že jde o podivného souseda. Ale pak jsem viděla jméno: “David”.
Sešit mi vypadl z rukou. Nechtěla jsem tomu věřit. David je můj manžel, otec Anny? V následujících větách popisovala, jak jí řekl, aby nikomu neříkala o jejich setkáních, jak v ní vyvolával pocity viny a strachu. “Pokud to máma zjistí, naše rodina se rozpadne,” napsala třesoucími se písmeny.
Cítila jsem, jak mi praská srdce. Všechno najednou dávalo smysl-proč David tak naléhal, aby se okamžitě zbavil jejích věcí, proč chtěl vymazat každou stopu. Nebylo to jen zoufalství, byla to jeho chyba.
Zabouchla jsem krabici a třásla se. V tu chvíli jsem zaslechla jeho kroky za sebou. Podíval se na mě chladným pohledem a klidným tónem řekl::
– Říkal jsem ti, ať se nehrabeš v jejím pokoji.
Pak jsem pochopila, že pravda je ještě nebezpečnější, než jsem předpokládala. Věděla jsem, že s ním nemůžu zůstat pod jednou střechou. Běžela jsem do obýváku, tiskla si deník na prsa a třesoucíma se rukama vytočila policejní pokoj.
Během několika minut se náš život navždy změnil. David se snažil bránit, ale důkazy byly nezvratné. Deníky, poznámky, fotografie — vše hovořilo samo za sebe.
Anna už s námi nebyla, ale její hlas skrytý v těchto končinách konečně spatřil světlo světa.
A poprvé po její smrti jsem cítila, že mé slzy tečou nejen bolestí, ale také pocitem spravedlnosti.
