Robert náhle zabrzdil. Pneumatiky zaškrábaly na štěrku a motor zhasl. Marie zadržela dech. Skrz okno viděla dům: čerstvě natřený, s modrými okenicemi a zahradou plnou květin. V ranním světle se leskl.
„Co to je?“ zeptal se Robert ostře. „Kdo to udělal?“
„Já,“ odpověděla tiše. „Pracovala jsem na tom, když jsi byl pryč.“
Podíval se na ni nevěřícně. Beze slova vystoupil, přešel přes příjezdovou cestu a dotkl se zdi. Všechno bylo skutečné – čerstvá barva, nové schody, vůně květin.
Marie pomalu vystoupila. Srdce jí bušilo.
„Proč? Myslíš si, že je to tvůj dům?“
„Je to můj dům, Roberte.“
Muž zamrkal. Pak se suchě zasmál.
„Tvůj? Vše máš díky mně!“
„Ne. Ty jsi tu nebyl. Nikdy.“
Zamračil se a přiblížil se. „Změnila ses. Stala ses drzá.“
„Nezměnila jsem se. Jen vím, kdo jsem.“
Neucukla, když muž udělal krok směrem k ní. Dříve by ustoupila. Dnes ne.
„Nemůžeš to prodat bez mého souhlasu,“ řekla.
„Neprodám tě. Zůstanu tady.“
Podíval se na ni s údivem.
„Jsi moje žena. Budeš dělat, co ti řeknu.“
„Byla jsem tvoje žena. Teď jsem sama sebou.“
Zmlkla. Někde v pozadí zpíval pták. Robert stiskl rty.
„Nevíš, čeho jsem schopen,“ sykl.
„Vím. Ale už se nebojím.“
Ustoupila o krok. V jejích očích se objevil stín strachu.
„Máš ty papíry?“ zeptala se ostře.
„Ano. Dům je na moje jméno.“
„Cože?“
„Máma je přepsala na mě. Věděla všechno. A věřila mi.“
To ho zasáhlo.
„Lhal jsi mi.“
„Musel jsem. Prodal bys všechno. Stejně jako jsi prodal mě.“
Na chvíli zůstal nehybně stát. Pak nasedl do auta.
„Neznám tě,“ řekl.
„Protože teprve teď jsem sám sebou.“
Odjel. Marie ho sledovala, dokud nezmizel za zatáčkou. Ve vzduchu se vznášela vůně barvy a země. Podívala se na dům. Byl její.
Večer zapálila svíčku v okně. Ne jako modlitbu, ale jako znamení, že tam někdo bydlí.
Dny plynuly tiše. Marie pracovala na zahradě, opravila plot, zasadila květiny. Sousedé jí pomáhali, děti přinášely ovoce. Večer seděla na verandě s šálkem čaje. Někdy plakala, ale byly to slzy štěstí – slzy úlevy.
Jednoho dne dostala od Roberta krátký dopis:
„Dělej, co chceš. Odcházím. Už o tobě nechci nic slyšet.“
Marie položila dopis na stůl. Lehce se usmála. Nebyla to radost. Ale klid. Ten druh, který přichází, když strach zmizí.
Dům se den za dnem měnil. Voněl sluncem a dřevem. Záclony visely v oknech a zahrada byla plná barev. Jednoho dne paní Lefèvreová řekla:
„Kdysi jsi měla v očích strach. Teď v nich svítí světlo.“
„Možná jsem se jen naučila, jak žít,“ odpověděla Marie.
Ten večer usnula u otevřeného okna. Snila o své matce – mladé, usmívající se, s barvou na rukou.
Ráno vstala, vzala své nářadí a šla do zahrady. Čekalo ji hodně práce, ale v srdci cítila jen vděčnost.
Na chvíli se zastavila na verandě, podívala se na oblohu a zašeptala:
„Děkuji, mami. Teď to zvládnu sama.“
Vítr odnesl její slova nad stromy. Listy se lehce pohnuly – jako by svět odpovídal.
Marie se usmála. Byla svobodná.
