Anna chvíli stála nehybně a úsměv pomalu mizel z její tváře. Davidův smích, který zpočátku vypadal jako nevinný vtip, ji teď hluboce ranil. Snažila se vypadat klidně, nedat najevo své emoce, ale ironický pohled manžela ji přiměl cítit se malá, jako by všechny její úsilí a roky práce neměly žádný význam.
„Ano, dostala jsem povýšení,“ řekla tiše, stále s nejistým úsměvem, a snažila se udržet lehký tón. „Je to pro mě důležité, Davide. Opravdu jsem na tom tvrdě pracovala…“
„Já vím, já vím,“ zamumlal a protáhl se na gauči. „Prostě to znělo, jako bys vyhrála v loterii.“
Z kuchyně se ozval hlas Margaret:
„Co se děje? Proč tolik hluku?“
Anna se zhluboka nadechla a vešla do kuchyně. Přesto doufala, že alespoň tchyně bude reagovat s trochou radosti. Margaret míchala něco na pánvi a vůně smažené kapusty a cibule naplňovala celou místnost.
„Dostala jsem povýšení,“ řekla Anna a snažila se, aby její hlas zněl klidně. „Teď jsem vedoucí prodejního oddělení.“
Margaret zvedla obočí a usmála se, ale v jejím úsměvu nebylo teplo – spíše zdvořilost z povinnosti.
„No prosím, gratuluji, drahoušku. Jen si pamatuj, že čím výš se dostaneš, tím snazší je spadnout. Někdy je lepší nebýt příliš vysoko.“
Anna cítila, jak se jí v krku tvoří knedlík. Přikývla, zašeptala „děkuji“ a začala prostírat stůl, aby zakryla, jak moc ji ta slova bolela. Ticho, které pak nastalo, bylo husté a dusné, přerušované pouze klepáním příborů a tikáním hodin.
Během večeře David a Margaret mluvili o účtech a sousedech, zatímco Anna tupě zírala do talíře. V myšlenkách se stále vracela k ránu: k potřesení rukou šéfa, k blahopřáním kolegů, k zprávě od Aliny – „Zasloužila sis to, Anno!”. Všechno, co se tehdy zdálo tak krásné, mělo nyní hořkou pachuť.
Po večeři se David vrátil na pohovku a Margaret se pustila do mytí nádobí. Anna šla do ložnice, svlékla si vlhkou blůzu a podívala se z okna. Stále pršelo a světla města se odrážela v okně jako v hladině vody.
Sáhla po telefonu a napsala Alině:
„Jsem zpátky. Takhle jsem si to nepředstavovala. Smějí se… jako by to nic neznamenalo.“
Odpověď přišla téměř okamžitě:
„Neřeš to, Anno. Lidé, kteří se nedokážou radovat z tvého úspěchu, se bojí, že je zastíníš. Buď šťastná. Víš, kolik práce tě to stálo.“
Anna se smutně usmála. Ano, věděla to. Pamatovala si všechny ty večery strávené v kanceláři, všechny zprávy, jednání s klienty, hodiny, kdy chtěla vzdát, ale přesto vytrvala. Toto povýšení pro ni bylo důkazem, že to všechno mělo smysl. Ale pro ně? Pro Davida a Margaret to byla jen další historka, kterou se dalo vysmívat.
Pozdě večer David vešel do ložnice. Voněl pivem a cigaretami.
„Nezlob se, miláčku,“ řekl, když se přiblížil. „Jen jsem žertoval. Jsem rád, že jsi dostala povýšení, opravdu. Ale… víš, je to jen práce. Nepřeháněj to.“
Anna se na něj klidně podívala. Kdysi by se zasmála, mávla rukou a předstírala, že o nic nejde. Ale teď se v ní něco zlomilo.
„Pro tebe je to možná jen práce, ale pro mě je to důkaz, že si konečně někdo všiml mého úsilí,“ řekla tiše, ale pevně. „Nemusíš to chápat. Stačí, když se mi nebudeš posmívat.“
David si povzdechl, jako by ho rozhovor unavil, a odvrátil pohled.
„Někdy mám pocit, že všechno prožíváš příliš, Anno. Trochu uvolnění by ti prospělo.“
Neodpověděla. Sedla si na parapet a sledovala, jak kapky deště stékají po skle. V tom tichu si uvědomila něco důležitého – že celý život čekala na uznání ostatních, místo aby si ho dala sama.
Následujícího rána vstala brzy, ještě než se ostatní probudili. Uvařila kávu, oblékla si nový tmavě modrý kostým a podívala se do zrcadla. Ve svých unavených očích však uviděla něco, co tam už dlouho nebylo – odhodlání.
Na kuchyňském stole nechala krátký vzkaz:
„Nedělejte si starosti s večeří. Dnes se hned nevrátím domů. Chci si užít svůj úspěch.“
Když Margaret přečetla vzkaz, zamumlala si něco o „ženách, které chtějí příliš mnoho“. David, ospalý a neoholený, dlouho hleděl na papírek a cítil podivný tlak na hrudi. Poprvé si pomyslel, že včerejší smích ji mohl opravdu zranit.
Ten večer šla Anna s přáteli do malé hospody v centru města. Byla tam hudba, smích, teplé světlo lamp. Poprvé po dlouhé době se cítila lehce. Když připíjeli, řekla:
„Na všechny ženy, které se musely omlouvat za svůj úspěch.“
Všichni tleskali a Anna pocítila, že jí spadl kámen ze srdce. Už se nestyděla za to, kým je.
Když se vrátila domů, panovalo ticho. Na stole na ni čekal šálek čaje a lístek:
„Omlouvám se za včerejšek. Měla jsi pravdu. Jsem na tebe pyšný.“
Anna se usmála. Nevěděla, jestli se něco opravdu změní, ale jedno věděla jistě – ona se změnila. Už nebyla tou samou Annou jako včera. Teď věděla, jakou má cenu, i když to ostatní nevidí.
Podívala se z okna na klidné město a tiše zašeptala:
„Možná je to teprve začátek.“
