Stojím ve frontě u pokladny a vidím odporný obrázek. Před pokladnou stojí chudák stará paní s třesoucíma se rukama, které občas upustí mince a zase je zvedne, a za ní stojí dvojice majorů: dívka s dokonalým… vším a její přítel, který není naší národnosti, který vzdychá, koulí očima a vůbec se snaží dát najevo, že jsou otrávení. Najednou pokladní odstrčí babiččin nákup – pár jablek – a řekne babičce, ať si peníze přepočítá později a vrátí se do fronty. “Kdo ji sem vůbec pustil?” řekne stařenka, která má na těle víc silikonu než krve.
Zavádějí nové propagační akce, takže se schyluje ke všem možným neštěstím,” řekla pokladní. Po těchto slovech jsem chtěla nastoupit, ale z konce fronty vyšel muž s notebookem a řekl pokladní: “Ano, ženská, dlužíte pokutu a máte padáka, položte na zem ubrus. A vy,” ukázal na nakladačku, “si vezměte kočárek a jeďte s babičkou do supermarketu, ať si sní, co chce, na můj účet. A pak zasáhla rozzlobeně pokladní, která už byla vyhozená. Já jsem manažer celého řetězce těchto obchodů a vy už tady nepracujete, tak si prosím sundejte vestu. Tak to je spravedlnost.
