Klara se stále smála, přesvědčená, že vše půjde podle jejích představ. V jejích hlavě byl Yerzhan už jen vzpomínkou – trapným, ale výnosným kapitolou. V tu chvíli však soudce odkašlal a zvedl ze stolu tlustou složku dokumentů.
„Paní Klára Mertensová, než ukončíme řízení, mám povinnost přečíst některé dokumenty předložené žalobcem,“ řekl klidným, ale chladným tónem.
Klářin smích utichl. Zvedla obočí s netrpělivostí.
„Jaké dokumenty? Vše je již podepsáno. Chci odtud jen odejít.“
Soudce se na ni pozorně podíval.
„Zdá se, že jste nebyla upřímná ani vůči soudu, ani vůči svému manželovi.
V místnosti nastalo ticho. Yerzhan seděl klidně, ruce složené na stole, tvář nehybná.
Soudce otevřel zapečetěnou složku.
„V posledních měsících se pan Yerzhan stal obětí nejen zrady, ale také finančního podvodu. Z důkazů vyplývá, že účty jeho společnosti byly hacknuty a velká část prostředků byla převedena na účty ve Švýcarsku. Účty, které – udělal pauzu – jsou registrovány na vaše jméno, paní Mertensová.
V soudní síni se ozval šum. Klara zbledla.
„To je lež!“ vykřikla. „Všechno si to vymyslel!“
„Naopak,“ odvětil chladně soudce. „Máme k dispozici bankovní doklady, záznamy o transakcích a výpověď vašeho společníka, pana Laurenta Duboise.“
Při zvuku tohoto jména Klara ztuhla. Laurent byl její milenec.
Soudce pokračoval bez emocí:
„Pan Dubois vypověděl, že jste ho přesvědčila, aby se podílel na převodech, a slíbila mu část peněz a společný život v Monaku.
V sále zavládlo vzrušení. Yerzhan neřekl ani slovo. Díval se dolů, jako by to všechno už dávno věděl.
Soudce odložil dokumenty.
„Podle zákona budou všechny nelegálně získané prostředky zabaveny. Navíc byla společnost pana Yerzhana založena před sňatkem, takže nemáte nárok na žádný podíl na majetku.“
„Cože?“ zašeptala Klara třesoucím se hlasem. „To není možné…“
„Je to možné,“ odpověděl soudce. „A pan Yerzhan navzdory všemu proti vám nepodal trestní žalobu. Místo vězení požadoval pouze rozvod a vrácení peněz.“
Klara na něj zírala v úžasu.
„Proč? Proč mě nechceš zničit?“
Yerzhan k ní vzhlédl. V jeho očích nebyl hněv, jen hluboký klid.
„Protože nenávist ničí sama sebe. Nemusím ti ubližovat. Celý život jsem věnoval budování, ne ničení.“
Klara se sesula na židli. Její elegance, make-up, pýcha – všechno zmizelo v jediném okamžiku.
Soudce uzavřel:
„Rozsudek je jasný. Rozvod se schvaluje. Paní Mertensová ztrácí právo na jakékoli nároky a je povinna vrátit všechny přisvojené prostředky. Případ považuji za uzavřený.“
Udeřil kladívkem do stolu.
Nastalo ticho. Nikdo se už nesmál. Yerzhan vstal, pokývl soudci a odešel ze soudní síně. Neohlédl se.
Klara seděla nehybně. Nakonec vstala a vyšla ven. Pršelo hustě. Kapky stékaly po její tváři jako slzy – ne z lásky, ale z ponížení.
Yerzhan nastoupil do skromného auta, kde na něj čekala jeho asistentka, mladá Kazachka jménem Amina.
„Pane Yerzhane, už je to konec?“ zeptala se tiše.
Lehce se usmál.
„Ano. Konečně konec.“
„Litujete toho?“ zeptala se.
Podíval se z okna na kapky deště stékající po skle.
„Ne. Poprvé v životě necítím nenávist. Jen klid.“
Auto se rozjelo a zmizelo v dešti. Za ním zůstala minulost. Před ním byla čistá cesta plná světla a naděje.
Večer doma na Yerzhanově stole čekal dopis od matky. Starý papír voněl stepí, dětstvím, domovem.
„Můj drahý synu, slyšela jsem, co se stalo. Nenech, aby bolest zatvrdila tvé srdce. Jsi dítětem svobodné země – silný, odvážný a spravedlivý. To, co bylo ztraceno ve lži, se zrodí v pravdě.“
Yerzhan zavřel oči a usmál se. Poprvé po dlouhé době pocítil, že není sám.
Na světě stále existovali dobří lidé, přátelství a nové začátky.
A někde, v levném hotelu, Klara tiše plakala, protože příliš pozdě pochopila, že ztratila jediného člověka, který ji opravdu miloval.
