Ta noc se zdála být nekonečná. Když poslední hosté odešli, dům se ponořil do tíživého ticha plného stínů. Na stole zůstaly prázdné sklenice a drobky dortu – jako stopy po hostině, během níž někdo ztratil svou důstojnost. Opřela jsem se o desku stolu a poslouchala, jak Mark v obývacím pokoji něco brouká a nalévá si další sklenici whisky.
„Byl to skvělý večer, že?“ zvolal vesele.
„Pro tebe možná,“ odpověděla jsem, aniž bych se na něj podívala.
Na chvíli ztichl a pak se hlasitě zasmál.
„Proboha, Anno, ty se opravdu neumíš bavit. Jako by život byl nějaká řecká tragédie.“
Otočila jsem se k němu. Rozptýlené světlo lamp rozdělovalo jeho tvář na dvě části – napůl hezkého muže, napůl karikaturu vlastní sebejistoty.
„Možná je tvůj život komedie, Marku,“ řekla jsem tiše. „Ten můj ne.“
Přiblížil se a lehce se zakolísal. Voněl alkoholem a drahými parfémy, které používal jen tehdy, když chtěl udělat dojem.
„Víš, co nechápeš, Anno? Lidé mají rádi jen ty, kteří se umí smát. Nikdo nesnáší citlivé ženy s nároky.“
„To je pravda,“ usmála jsem se unaveně. „Ale nikdo také nerespektuje muže, kteří veřejně zesměšňují své ženy.“
Pokrčil rameny a odešel, položil skleničku na klavír.
„Prázdná slova. Vždycky přeháníš.“
Když šel nahoru, zůstala jsem sama v pološeru obývacího pokoje. Dívala jsem se na stůl, květiny, skleničky, zbytky večírku, který byl ve skutečnosti rozloučením. Mezi námi už nezbylo nic kromě reflexu zvyku, manželské frašky, kterou bylo třeba uklidit.
Následujícího rána Mark odešel brzy do práce. Seděla jsem v kuchyni s vychladlou kávou a dívala se z okna. Město se probouzelo lhostejné a ve mně narůstala podivná jasnost – taková, jaká přichází po dlouhé bolesti. Otevřela jsem notebook a začala psát zprávu právníkovi. Neodeslala jsem ji. Ještě ne.
Večer se Mark vrátil rozčilený.
„Víš, co mi dnes řekl Christopher? Že jsi na něj udělala dojem. Řekl, že vypadáš jako žena, která ví víc, než říká.
„Možná to tak je,“ odpověděla jsem, aniž bych odtrhla oči od knihy.
Krátce se zasmál.
„Hraješ si na tajemnou, ale je to jen hra.“
Neodpověděla jsem. Uvnitř mě se něco definitivně uvolnilo. Bylo to jako rozmotání uzlu, který mě dusil celé roky. Tu noc jsem spala málo, ale poprvé bez strachu.
O několik dní později jsem přijala pozvání na konferenci o současném umění – něco, co by Mark považoval za „ztrátu času“. Šla jsem sama. Ve světlé místnosti jsem poslouchala umělce, který hovořil o „křehkosti linií, které definují náš život“. Jeho slova ve mně zapůsobila jako světlo. Po prezentaci jsem si povídala s lidmi, smála se a cítila, že dýchám jinak. Když jsem vyšla na ulici, uvědomila jsem si, že nikam nespěchám.
Když jsem se vrátila domů, čekal tam Mark.
„Kde jsi byla?“ zeptal se s předstíranou lhostejností, ale v očích měl znepokojení.
„Tam, kam bys ty nikdy nešel,“ odpověděla jsem klidně. „Mezi lidmi, kteří neměří svou hodnotu smíchem ostatních.“
„Zase filozofuješ, Anno. Bože, s tebou je všechno tak nudné.“
Lehce jsem se usmála.
„Možná je tedy čas tě od té nudy osvobodit.“
Šla jsem nahoru a začala balit pár věcí. Přišel za mnou, zmatený.
„Co to děláš?“
„To, co jsem měla udělat už dávno. Odcházím.“
Mark zmlkl. Chtěl něco říct, ale nenašel slova. Možná poprvé v životě.
„Anno, nebuď směšná,“ zamumlal nakonec, ale jeho hlas zněl prázdně.
„Nejsem. Jsem jen upřímná. To, co ty už dávno nedokážeš.“
Vzala jsem tašku, sešla po schodech a vyšla do noci. Chladný vzduch mi udeřil do tváře, ale nebolelo to. Byl to chlad, který přinášel začátek, ne konec. Šla jsem dlouho, bez cíle, až město utichlo. V malé, téměř prázdné kavárně jsem si objednala čaj a otevřela telefon. Zpráva pro právníka stále čekala. Usmála jsem se. Poslala jsem ji.
O několik měsíců později jsem bydlela v malém bytě poblíž parku.
Rána byla tichá a večer jsem malovala – něco, co jsem nedělala už roky. Někdy jsem vzpomínala na Marka, ale bez hněvu. Spíš s chladným klidem, jako na někoho, koho jsem znala v jiném životě.
Jednoho dne jsem od něj dostala dopis. Krátký, chaotický, plný nedokončených vět: „Možná jsem se mýlil… možná jsi měla pravdu… stýská se mi po tvém smíchu…“ Vložila jsem ho mezi stránky knihy a už se k němu nevrátila.
Večer, když jsem se dívala z velkého okna na západ slunce, pochopila jsem něco jednoduchého: není to hněv, co léčí, ale odstup. Ticho se stává nejčistší odpovědí, když už nemáš co dokazovat.
Zvedla jsem štětec, jemně jsem nakreslila čáru na plátno a usmála se. Už jsem nebyla „jeho největším zklamáním“. Byla jsem prostě Anna. A konečně – to stačilo.
