Starší žena upadla uprostřed obchodu, ale nikdo se jí ani nepokusil pomoci: babička se plazila k východu v naději, že se nějak dostane domů, když se stalo něco nečekaného.
Starší žena upadla uprostřed obchodu, ale nikdo se jí ani nepokusil pomoci: babička se plazila k východu v naději, že se nějak dostane domů, když se stalo něco nečekaného.
Devadesátiletá babička pomalu vešla do obchodu, opírajíc se o starou dřevěnou hůl. Každý krok byl pro ni obtížný – třásly se jí nohy a záda ji bolela tak, že měla pocit, že se každou chvíli zhroutí. Ale potřebovala nakoupit potraviny. Byla zvyklá dělat všechno sama, navzdory svému věku a osamělosti.
Procházela mezi regály a pečlivě prohlížela zboží. Z pod kostkovaného šálu jí vykukovaly šedivé vlasy. Vzala z police bochník chleba, ale když uviděla cenu, vrátila ho zpět. Pak vzala balíček másla, zamžourala, otočila obal a hluboce si povzdechla.
Ceny se jí zdály nadhodnocené, téměř výsměšné. Čím dál častěji vracela potraviny zpět, protože si uvědomovala, že možná nebude mít dost peněz ani na to nejnutnější.
V obchodě bylo rušno – všichni byli zaneprázdněni nakupováním a nikdo si nevšímal staré ženy, která se pohybovala s obtížemi. Skoro došla na konec uličky, když najednou zakopla. V tu chvíli jí nohou projel ostrý, nesnesitelný bolest.
„Au… to bolí…“ vykřikla stará žena a upadla na studenou podlahu, přičemž upustila hůl.
Několik lidí se otočilo. Někteří na vteřinu ztuhli, pak se odvrátili. Žena u regálu pokračovala ve výběru jogurtů a muž u pokladny předstíral, že si ničeho nevšiml. Stará žena se pokusila vstát, ale nohy jí neposlouchaly. Chytila se hole, zvedla se, ale znovu upadla.
Rozhlédla se kolem sebe v naději, že jí někdo pomůže, ale lidé byli lhostejní. Její rty se chvěly a oči se jí zalily slzami. Natáhla ruku, jako by žádala o pomoc, ale nikdo nepřišel. Jeden mladý muž dokonce vytáhl telefon a začal natáčet – myslel si, že je to vtipné.
Babička, která byla bez dechu, se plazila k východu. Jednou rukou se držela hole, druhou se opírala o studenou dlažbu. Hluk v obchodě jako by utichl – bylo slyšet jen její těžké dýchání a tiché sténání bolesti. Každý krok byl pro ni utrpením, ale pokračovala vpřed v naději, že se dostane z obchodu a nějak se dostane domů.
Lidé se rozestoupili, ale nikdo jí nepomohl. Jejich pohledy byly směsicí lítosti a lhostejnosti. Zdálo se, že si všichni rozhodli, že jim to nic není.
K babičce přistoupila malá holčička – ne starší než pět let. Držela v ruce medvídka. Opatrně se naklonila, podívala se na starou ženu a tiše se zeptala:
„Babičko, bolí tě to? Kde jsou tvoje děti?“
Stařenka vzhlédla. Na tváři se jí objevil slabý, laskavý úsměv. Holčička natáhla svou malou ručku a snažila se jí pomoci vstát.
Matka holčičky to uviděla a rychle přiběhla. Zvedla babičku, posadila ji na lavičku a okamžitě zavolala sanitku. Zatímco čekali na záchranáře, holčička držela stařenku za ruku a šeptala: „Neboj se, všechno bude dobré.“
Když přijela sanitka a odvezla babičku, v obchodě nastalo ticho. Lidé, kteří před chvílí lhostejně sledovali její utrpení, se nyní nemohli podívat jeden druhému do očí.
Pouze jedna malá holčička ukázala, co je to skutečná lidskost.
Nešla kolem, neodvrátila se, nebála se. A v tu chvíli byla ona – malé dítě – jediným člověkem v místnosti, který měl duši.
