Tento podivný příběh se stal v den narozenin mého manžela Hricka. Vše mělo být na nejvyšší úrovni, ale kvůli tchyni se ten den stal nejstresovějším dnem mého života. Obecně jsme oba s manželem lidé, kteří si na okázalé oslavy nijak zvlášť nepotrpí, a dokonce jsme měli svatbu v domě mých rodičů a pozvali jsme jen naše nejbližší, rodinu a přátele. Nemluvím o narozeninách, ty ani neslavím, prostě jdeme s celou rodinou do nákupního centra, bavíme se a to mi stačí. Takže manželovy narozeniny neměly být nejslavnostnější, měl se jen dopoledne setkat se starými přáteli a večer si udělat skromnou rodinnou oslavu u nás doma.
Ráno jsem připravovala salát, dcery se dívaly na televizi a najednou k nám přišla tchyně. Obecně je to hyperenergická žena, navzdory svému věku, a já takové lidi nemám ráda, ale přesto s ní mám dobrý vztah. Vařila jsem, když mě najednou odvedla do jiné místnosti, podala mi dokument o adopci a řekla, že musím manželovi říct, že je adoptovaný, protože se těch slov bojí. Byla jsem opravdu překvapená, ani jsem nevěděla, že to nejsou jeho biologičtí rodiče, ale nebyl čas se divit, a tak jsem tchyni prostě odmítla, protože je to její syn, ona ho adoptovala a měla by mu to říct.
Celý den mě tchyně nenechala vydechnout, stále chtěla, abych se mu přiznala, protože sama neměla odvahu. Večer sedíme u stolu, tchán o něčem mluví s mým otcem a můj muž právě jí salát. Tchyně si sedá vedle mě a znovu mi připomíná, abych se přiznala. Ale já opět odmítla, jenže náš rozhovor zaslechly dcery, které si stouply na židli a jednohlasně vykřikly: “Tati, ty jsi adoptovaný!”. Já i tchyně jsme ztuhly a čekaly na manželovu reakci, ale on jen řekl: “No dobře,” a dál pletl salát. Přesto jsem ráda, že zareagoval tak, jak zareagoval, protože ať už je pokrevní syn, nebo ne, pořád jsou to jeho rodiče, ať se děje, co se děje.
