Dr. Kowalski stál nehybně, jako by se zastavil čas. V jeho paměti se objevily dětské obrazy: chladný pokoj, matka, která dává poslední haléře na léky, a on sám, chlapec, který prosí dospělé o pomoc. Před ním stála nejen dívka. Stala se jeho vlastní minulostí.
Zhluboka se nadechl, položil ruku na její třesoucí se dlaň a řekl tiše, ale pevně:
– Stát se. Už jsi zaplatila.
Aňa zmateně mrkla.
– Ale … nemám… – začala ona.
“Máš lásku a odvahu,” přerušil ji doktor. – Stojí to víc než peníze.
Najednou se otočil k personálu.
– Připravte sál. Okamžitě!
Nikdo se neodvážil protestovat. Ty samé sestry, které ještě před chvílí šeptaly, nyní spěšně jednaly a utíraly si slzy. Dokonce i přísná recepční odvrátila pohled, aby zakryla vzrušení.
Aňa si sedla na židli vedle dveří na sál a přitiskla na hrudník plechovku s mincemi. Čas plynul bolestně pomalu. Každý zvuk zpoza dveří způsobil, že její srdce ztichlo. Šeptala modlitby, slibovala, dávala všechno, jen aby Michael, její bratr, přežil.
Hodiny se táhly donekonečna. Konečně se otevřely dveře. Doktor Kowalski vyšel ven a sundal si masku. Jeho tvář byla unavená, ale oči se leskly.
“Bude žít,” řekl tiše.
Aňa vykřikla radostí a banka jí vypadla z ruky. Mince se válely po podlaze, ale nevěnovala tomu pozornost. Vrhla se doktorovi na krk a objala ho, jako by se bála, že zmizí.
Na chodbě se ozval potlesk. Ani ti nejpřísnější lékaři nedokázali zadržet slzy.
Následující den se v místních novinách objevil článek:
“Sirotek zachránil svého bratra. Příběh lásky a odvahy, který zasáhl celé město.”
Doktor Kowalski si nevzal ani korunu. Ale dostal něco mnohem většího-pocit, že znovu našel své skutečné povolání.
A Anya, držící se Michaelovy ruky, šeptala skrz slzy:
– Já to věděla… věděla jsem, že nás zachráníš.
