Odpolední slunce proudilo vysokými okny nemocnice a vrhalo dlouhé stíny na bledě zelené dlaždice. Někde na chodbě rachotil vozík po nerovné dlažbě, ale tady – přímo před pokojem číslo 12 – byl svět podivně tichý, jako by zadržoval dech. Malá holčička seděla na plastové židli, která se zdála být pro ni příliš velká. Její odřené a nesourodé boty se sotva dotýkaly podlahy. V ruce svírala roztřepený kousek stuhy a kroutila s ním, zatímco její oči sledovaly každou postavu v bílém plášti, která procházela kolem.
„Viděli jste moji maminku?“ Její hlas byl sotva slyšitelný, ale nesl se jako napnutá nit a upoutal pozornost sestry, která se zastavila, ale neodpověděla.
Někdo jiný však odpověděl.
Muž v operačním oděvu se sklonil vedle ní, jeho výraz byl nečitelný. „Na koho čekáš, maličká?“ Jeho tón byl jemný, ale něco v něm mělo váhu, jako by už znal odpověď a bál se jí.
„Ona… ona šla tamhle.“ Dívka ukázala na těžké dveře na konci chodby, ty s malým čtvercovým okénkem zakrytým kovovou mříží. Její rty se chvěly. „Říkali, že je nemocná… ale slíbila, že se vrátí.“
Muž pohlédl ke dveřím a zatnul čelist. Vypadal, jako by chtěl říct víc, ale místo toho položil ruku na opěrku křesla. „Někdy,“ řekl tiše, „zázraky trvají trochu déle.“
Dívka na něj zírala s široce otevřenýma očima. Na jeho přítomnosti bylo něco známého, téměř bezpečného, ale nemohla přijít na to, co to je. Vstal a na okamžik se jeho stín zdál táhnout přes chodbu, dlouhý a tmavý, než zmizel v hučení zářivek.
Na konci chodby dva lékaři naléhavě šeptali, jejich slova byla tlumená, tváře napjaté. Sestra zavřela složku a zastrčila si ji pod paži, ohlédla se na dítě s výrazem, který nebyl ani lítostí, ani úlevou – jen něčím mezi tím, něčím těžkým.
Minuty ubíhaly. Dívka si otřela tvář hřbetem ruky a objala si kolena. Neznala jméno toho muže. Nevěděla, proč v jeho očích byl ten podivný smutek. A rozhodně nevěděla, co se děje za těmi dveřmi.
Ale hluboko uvnitř to cítila – neviditelnou sílu, která se pohybovala po nemocnici a měnila osudy způsobem, kterému nerozuměla.
Někde někdo zašeptal její jméno.
Zvedla hlavu!
A poprvé toho dne se v jejích očích zableskla naděje…
