Je to už deset let, co s manželem a našimi dvěma dětmi žijeme ve městě. Jeho rodiče nám hodně pomáhají, dokonce nám dali třípokojový byt v dobré čtvrti. Jsou to velmi bohatí lidé, ale dobře vím, že toho dosáhli díky tvrdé práci a zkouškám. Co se týče mých rodičů, narodili se a celý život žili na venkově. Žili poměrně skromně. Nyní je mé matce 65 let a před rokem zemřel můj otec. A celý tento rok mě matka prosila, abych ji vzal k sobě. Říká, že na vesnici je to velmi těžké, je sama, nemá si s kým povídat, celý den se nudí. A motivuje mě tím, že mi bude pomáhat s dětmi. Snažila jsem se to matce vysvětlit,
že bydlíme v bytě tchánovců a že by určitě nebyli rádi, kdyby zjistili, že jsem si do domu, který mi dali, nastěhovala matku. Bylo by to v pořádku, kdyby byla matka upoutaná na lůžko a bezmocná – pak by se na nic neptali. Nastěhovala bych se k ní sama. Ale ona je v nejlepších letech, všechno kolem domu zvládne, jen se nudí. Můj rodičovský dům je velmi malý. I kdybychom ho prodali, je nepravděpodobné, že bychom mohli koupit něco vhodného. Každopádně mi matka každý den volá, jestli jsem si to nerozmyslela. Pokaždé jí řeknu, že ne, a ona se vždycky urazí. Dnes večer se chystá volat znovu. A já už nevím, co jí mám říct.
