Měla jsem Vitalije velmi ráda a myslela jsem si, že bez něj prostě nemohu žít. Byl pro mě vším – mým přítelem, kamarádem, oporou a silou. Ale jak jsem byla tehdy hloupá, když jsem si neuvědomila, že není tím, za koho se vydává. Jednou v noci přišel domů opilý. Překvapilo mě to, protože předtím Vitalij nepil, jen trochu. A pak začal zuřit, říkal mi hrozné věci, nadával mi, dokonce se snažil zvednout ruku. Odpustila jsem mu všechno, co ve mně bylo, uvědomila jsem si, že je v neadekvátním stavu, takže bych se na něj neměla zlobit. Zítra vystřízliví a všechno bude v pořádku. Ale to se nestalo.
Protože mě Vitalii vyhodila z domu. Nechápal jsem, jak se to stalo. Má mě rád, proč by mi to dělal? Řekl, že už mě má dost, že už mě nechce vidět. Říkal, že se mi to snažil říct už dlouho, ale nevěděl jak. Proto se musel opít, aby byl statečný. Bylo pro mě tak bolestné slyšet ta slova. Druhý den, když vystřízlivěl, se nic nezměnilo. Jen mi taxíkem poslal kufr s mými věcmi. Pak jsem se přestěhovala k rodičům. Nebýt jich, nemám tušení, co bych dělala. Protože jsem byla v tomhle světě ztracená.
Nic jsem nechtěla, nemyslela jsem na práci, na komunikaci, na sebe a svůj život. Jen jsem si vyřizovala věci jako robot. Ale postupně mě rodiče a přátelé vrátili k normálnímu způsobu života. Začala jsem víc chodit ven, dokonce jsem se seznámila se sympatickým klukem. Začal se o mě starat, nepustil mě domů bez velké kytice květin. A jednou jsem se vracela z rande s velkou kyticí a pak jsem u vchodu uviděla Vitalije. Dělala jsem, že ho ani nepoznávám, a hrdě jsem prošla kolem, celá rozzářená štěstím a radostí. V tu chvíli si Vitalij uvědomil, koho navždy ztratil.
