Maksym Tkachuk z Turijsku se dostal do mlýnských kamenů osudu hned po svém narození. Rodiče ho jako miminko nechali u babičky, pak se rozvedli, založili nové rodiny a… zapomněli na svého prvorozeného
. Deset let ho vychovává žena, která se ani neodvážila převzít dítě do své péče. Když byli velmi malí, objevilo se v domě další dítě: “Mám sestru Nelyu, která je hluchá a němá. Byla těhotná, porodila holčičku a dítěte se vzdala. Měla jsem z toho obavy, řekla jsem to manželovi: “Kde rostou dva, je místo i pro třetího”.
Přišel mi vhod, a tak jsme si vzali neteř Julii k sobě. Starali jsme se o ni do jejích sedmi měsíců, ale sestra dostala rozum a vzala si dceru zpět. Teď má Julie vlastní rodinu a daří se jí dobře. Ale když nás Voga opustila, to třetí dítě mi opravdu chybělo. Přemýšlela jsem o tom, že bych si vzala dítě z dětského domova.
Jakmile se její vlastní rodina rozpadla, musela si Halyna se svými dospělými dětmi pronajmout samostatné bydlení a cestovat za prací. Nevzdávala se a hledala možnosti, jak svým dětem zajistit normální existenci. Její syn Saša se rozhodl nepokračovat ve studiu a odjel zkusit štěstí do Kyjeva. Jeho matka nic nenamítala. I když samozřejmě chtěla, aby chlapec získal vyšší vzdělání a v životě se prosadil. Ale on se rozhodl vydělávat peníze. Nebyl tam ani pár měsíců, když oznámil, že se bude ženit! A v létě si z hlavního města přivezl studentku s bříškem, která mu porodila syna. V té době novomanželé ještě neměli legalizovaný vztah.
Do rodného listu však zapsali jména tatínka i maminky. Nechali ho pokřtít, chlapce pojmenovali Maksymko a vrátili se do Kyjeva. Na otázku proč? Halyna Volodymyrivna jen pokrčí rameny: “Moje snacha Liuba odmaturovala se zlatou medailí, na institutu se jí dařilo.
Její matka mi to vyčítala: “Tvůj syn zničil život mého dítěte.” Dal jsem výpověď v práci, požádal Ljubu, aby přešla na částečný úvazek, a slíbil jsem, že se o Maksyma postarám, až bude chodit na zkoušky. Ale nikdo mě neposlouchal. Mladí rodiče odjeli do Kyjeva, dítě nechali na vesnici a… už se pro něj nevrátili.
Tyhle vzpomínky jsou pro ženu těžké. Zpočátku doufala, že se všechno zlepší. Vzala vnuka do náruče, zpívala mu ukolébavky a krmila ho ředěným kravským mlékem. Ale s každým dalším měsícem se její naděje na návrat syna a snachy rozplývala. Srdce jim neklesalo, ani když babička připravovala Maksyma do první třídy, ani když s ním šla na první talentovou soutěž…
Osud chlapce připravil o mateřské teplo, ale štědře ho obdařil neobyčejně krásným hlasem. Babička si už od dětství začala všímat, že chlapec zpívá spolu se všemi reklamami v televizi. Jednoho dne potkala učitele hudby Viktora Skulince a požádala ho, aby si ji poslechl.
Okamžitě vzal malý talent pod svá křídla. A v osmi letech Maksym získal své první vítězství na celoukrajinské soutěži! Dnes se chlapec účastní mnoha festivalů, nejen národních, ale i mezinárodních. Lyrické melodie v podání Maksyma Tkačuka nelze poslouchat s klidem. Duše zpívá a pláče s ním. “Kdo pomáhá s výjezdy na soutěže do hlavního města?” ptám se chlapcovy babičky, která si drží práci uklízečky, aby měla alespoň nějaké peníze na živobytí. “Nikdo,” říká rozpačitě.
“Když soutěž organizuje vzdělávání, tak nás to samozřejmě nic nestojí. Ale většina festivalů nemá rozpočet. Abychom se na nějaký sešli, potřebujeme peníze na oblečení, cestu a ubytování s jídlem. A koho máme požádat?” Nejméně rodiče dítěte. Halyna Volodymyrivna se na chvíli odmlčí. A pak přiznává: “Syn mi nepomáhá, ale snacha mi pošle pár set hřiven, když ji o to požádám.
Je zřejmé, že žena přemýšlí nad každým slovem, protože nechce říci nic špatného o Maksymových rodičích, neodsuzuje je – ani syna, ani snachu, ale uvádí fakta, která výmluvně svědčí o jejich postoji. “Jednou jsem jela s vnukem na soutěž do hlavního města a jeho otec byl v Kyjevě. Na setkání nepřišel. Jindy šla žena s vnukem a dcerou v době dovolené z hlavního zaměstnání do práce a v supermarketu potkala Ljubu.
Matka se odvrátila a předstírala, že syna a tchyni nepoznává! Řekla, že ani otce, ani matku ve škole nikdy neviděla (Maksym studuje na turyjském gymnáziu), a tetě říká “mami” – Ale vy jako opatrovník musíte mít nějaké peníze, – požádala ženu. A za celých deset let, co vnuka vychovává sama, nedostala od státu ani korunu.
Proč?” Tato otázka ji prý zajímala, ale bála se, že když nemá vlastní bydlení a žije v pronajatém bytě, tak jí dítě nedají. Mohli by ji dokonce vzít do internátní školy! Proto se už nikdy nevrátila a nezeptala se. Našla si práci jako uklízečka, aby měla stálý, i když skromný příjem a mohla být se svým dítětem.
Ukázalo se však, že ženiny obavy byly zbytečné. Jak vysvětlil Fedir Šulgan, vedoucí služby pro děti luckého městského úřadu, neexistuje žádný zákon, který by stanovil, že nájemní bydlení může být překážkou péče. Doporučil obrátit se na dětský úřad v místě bydliště se žádostí o závěr o účelnosti zbavení otce a matky rodičovských práv a poté na soud. Poté požádat o svěření do péče.
Podpora státu sociálním sirotkům není špatná – je hřích ji odmítnout. Žena již začala shromažďovat příslušné dokumenty. Mezitím se šťastný Maksymka vrací s oceněním z další soutěže – na mezinárodním festivalu “Pearl Fest” získal druhé místo. Sní o dalších vítězstvích. Všechny je věnuje své babičce.
