Mám tetu Lilii, mladší sestru mé matky. S matkou nekomunikovaly – z útržků matčiných rozhovorů jsem pochopila, že teta matku opustila i s dědictvím. Věděla jsem, že mám sestřenice, Váňu a Věru. Vzpomněla jsem si, jak jsme si spolu jako děti hrály.
A nedávno se Věra stala mou kamarádkou a vyprávěla mi spoustu zajímavých věcí. A musím říct, že prožívám velmi těžké životní období – před třemi lety mi zemřela maminka a otec počkal, až dostuduji, a šel za ní…
Rodiče se měli velmi rádi, otec maminku celý dospělý život nosil na rukou a obdarovával ji květinami. Myslím, že táta se nikdy nedokázal smířit s tím, že máma už není v jeho životě. Hned poté, co táta zdědil máminu polovinu bytu a já se vzdala svého podílu v jeho prospěch, napsal na mě darovací smlouvu na celý byt. Byla jsem jeho jednáním překvapená, ale on řekl: “Později to pochopíš.
Hlavně je neposlouchejte – budou lhát. Snažil jsem se jich zeptat víc na to, kdo jsou, o čem lžou a proč lžou, ale táta se tomu jen vysmál. O necelý půlrok později mi Vera napsala. Připomněla mi, že je dcerou tety Lily, a řekla, že bude brzy pracovně v mém městě a že si musíme vážně promluvit, že má pro mě důležité informace.
Neviděla jsem důvod, proč odmítnout, a tak jsem jí napsala své telefonní číslo a adresu a požádala ji, aby mi předem zavolala. Věra přijela o týden později. Vyzvedl jsem svou ustaranou sestru z nádraží a přivedl ji do svého bytu. Rozhlédla se kolem sebe a řekla: “Je to tu hezké.
Škoda, že se budeš muset brzy odstěhovat. Pojďme do kuchyně, povím ti to.” Věra mi řekla, že Váňa je můj bratr z otcovy strany. Rozhodně nevěděla, proč se to stalo. Ale to byl důvod, proč babička všechno odkázala své nejstarší dceři Lily a nerozdělila to mezi ni a mou matku.
A zdá se, že to bylo právě proto, že se táta nejdřív dvořil Lily, a pak, když byla těhotná, ji odkopl a vzal si mámu.” “Máma s Váňou sem přijedou, budou s vámi sdílet byt. Připrav se. Přemýšlela jsem o tom.
Váňa se neměl o co dělit – táta na mě napsal darovací smlouvu, tátovy úspory byly doma – bankám nevěřil, auto bylo moje, koupené na moje jméno. To bylo všechno, co táta měl. A ta historka s otcovstvím – měl maminku tak rád, že jsem pochybovala o tom, co říká. I když, v životě je možné všechno… – Děkuji za varování, Věro. Ať si přijdou, jestli chtějí. Uložil jsem Věru do postele a sám jsem usnul.
Spím docela citlivě a probudil mě zvuk, jak někdo šustí papíry. Otevřel jsem oči a uviděl Věru, jak se mi hrabe ve stole a baterkou svítí na mobil. “Ztratila jsi něco?” zeptal jsem se. Vera se lekla, vyskočila a upustila telefon. Displej jejího smartphonu setkání s podlahou nepřežil. “Nic, já… ehm… no, tady…” začala mumlat. “Věro, běž si lehnout. Půjdeš tam zítra.
Nemyslete si o mně, že jsem pohostinná hostitelka, ale nepotřebuji hosty, kteří se mi hrabou ve věcech. Vera byla od rána pryč a vstupní dveře byly dokořán. Zkontroloval jsem je a zdálo se, že je všechno na svém místě. O několik dní později mi zavolala teta Lilya. Soudě podle hlasu byla opilá: “Cože, tys přemluvila tátu, aby ti napsal darovací smlouvu, že?
Připravila o to bratra, nestydatá. A on se oženil a bydlí v pronajatém bytě. Za všechno může tvoje máma. Kdyby nebylo jí, vzal by si mě. Musela se objevit a všechno zničit… Neposlouchala jsem ji, jen jsem zavěsila. Už mi nikdy nezavolala. Ale Vera mě nemohla nechat na pokoji: volala mi a požadovala, abych jí koupil nový telefon, který by nahradil ten, který kvůli mně rozbila. Lilya a Váňa nikdy nepřišly.
Věra jim zřejmě řekla, že jsem byt dostala darem a že se nemají čeho chytit. Po tak krátké komunikaci s touto starou rodinou jsem pochopil, proč s nimi matka nekomunikuje – takoví příbuzní jsou horší než nepřátelé, upřímně. Já je taky nepotřebuju, je to škoda, samozřejmě, je to moje rodina, ale žila jsem bez nich a budu žít i nadále.
