Linara Ostapivna kupovala pár věcí k večeři. Neměla moc peněz, ale babička dokázala košík naplnit v rámci svých možností. Pokladní vše prošla, dala ženě nákupní tašku a začala obsluhovat dalšího zákazníka.
V tu chvíli se Linara Ostapovna zarazila – pokladní jí nevrátila dva ruble. Ano, peníze to byly skromné, ale “peníz za peníz drží libru”. Kromě toho je pokladní povinna vrátit drobné, i když jde jen o jednu kopějku. “Promiňte, děvče, ale vy jste mi nevrátila 2 ruble,” řekla stará paní s úsměvem na půl tváře.
“Můžu vám nabídnout žvýkačku,” odpověděla pokladní a ani se na starší ženu nepodívala. “Jakou žvýkačku, děvče? Já nemám zuby,” řekla smutně Linara Ostapivna. “No, můžete je dát vnoučatům,” řekla pokladní stejně zlým tónem. “Žiju sama.” “Ženo, otravujete mě, nemám drobné, podívejte se,” pokladní otevřela pokladnu, aby ukázala bankovky.
– “Proboha!” vykřikla mladá pokladní, “přijďte později nebo zítra, vrátím vám ty nešťastné drobné.” – Nešťastné? “Já nevím… tak já si místo těch drobných vezmu vaše štěstí, nebo spíš… jako zálohu,” zúžila žena své šedé oči.
“Fuj, nepotřebuju tady žádné blázny,” chytila se pokladní za hlavu, “buď hned odejdete, nebo zavolám ochranku a vyhodí vás. Stará paní pokrčila rameny a klidně odešla z obchodu. “To jste jí neměla dělat,” řekla tlustá žena, která celou dobu stála u pokladny, “možná to byly její poslední peníze.”
“No jo, do takových historek se dostávám desetkrát denně, jsem na to zvyklá, nemá cenu se s nimi dlouho hádat,” řekla pokladní a zasmála se. Žena si vzala nákup a rozběhla se za babičkou. Ta naštěstí seděla na lavičce před obchodem. Vrátila stařence 2 ruble, údajně od pokladní. Ano, tento příběh má šťastný konec, ale ne vždy se věci vydaří tak dobře.