Vyrostla ze mě docela atraktivní dívka. Někteří mě dokonce nazývali krasavicí. Obdivovatelů jsem měla víc než dost. V jednadvaceti letech jsem vystudovala nástrojářskou školu a dostala práci v továrně. O rok později jsem se provdala za mladého inženýra z naší firmy. Jmenoval se Roman. Narodil se mi syn Vjačeslav.
Příjmy naší rodiny byly stabilní a žili jsme jako mnoho jiných mladých rodin v SSSR. Nebudu skromná, i když jsem byla vdaná, mužům jsem se nadále líbila. Dbala jsem na svou postavu. Přitahoval mě dobrý život, snila jsem o módním oblékání, chození do restaurací, nošení šperků.
Ale můj Roman, obyčejný inženýr s průměrným platem, neměl možnost mé touhy uspokojit. Ve svých třiatřiceti letech jsem si začala románek s Andrijem. Pracoval v ústavu jako laborant. O peníze však neměl nouzi. Jeho otec byl funkcionářem městského výboru Komunistické strany Sovětského svazu a synovi nic neodepřel.
Andrij mě požádal, abych kvůli němu opustila manžela, protože mě, vdanou ženu, nemohl vzít k moři a dávat mi drahé dárky. Požádala jsem Romana o rozvod. Řekl mi jen: “Myslela jsi na svého syna?” Slavík se dobře učil, choval se skromně a byl dobře vychovaný – to vše díky Romanovu úsilí. Měsíc poté, co jsme se s Romanem rozvedli, jsme se s Andrejem vzali.
Dostali jsme nový byt. Měli jsme vlastní auto Žiguli, na pokrytí schodku jsme používali kupony darované mým tchánem a každý rok jsme jezdili na dovolenou do letovisek. Měl jsem až tři kožichy… Ale naše štěstí netrvalo dlouho, jen čtyři roky. Jednoho dne mi manžel řekl, že se do mě zamiloval a že se se mnou rozchází.
Požádal mě, abych opustila byt. Neměla jsem kde bydlet, a tak jsem se vrátila k matce na vesnici. Teď jsem osamělá důchodkyně. Jedinou radost mám z toho, že na mě syn Slávka nezapomíná. Občas mě přijede navštívit s manželkou a vnoučaty. Milá děvčata, opatrujte svou lásku. Je snadné ji zlomit, ale velmi těžké ji znovu vytvořit.
