S manželem jsme se vzali před šesti lety a o dítěti jsme snili už dlouho. Oba máme dobrou práci, máme velký dvoupokojový byt a můžeme našim budoucím dětem zajistit dobrý život. Každý měsíc jsem doufala, že konečně těhotenský test ukáže dvě čárky, ale nestalo se tak. Pak jsme se s manželem rozhodli jít k lékaři.
Po vyšetření a testech mi bylo řečeno, že jsem zdravá a vše je v pořádku. Manžel byl také vyšetřen, ale lékař ho požádal o další testy a my se těšili na výsledky. Za dva dny přišly výsledky a lékař pozval mého manžela k osobnímu rozhovoru. Měla jsem velké obavy, protože v ordinaci si dlouho povídali.
Když Andrij vyšel ven, vypadal rozrušeně a nešťastně. Chtěla jsem s ním mluvit, ale on řekl, že chce být sám. Po rozhovoru s LiKARem se dlouho nevracel domů, volala jsem mu, ale nezvedal telefon. Manžel se vrátil pozdě v noci a řekl mi, že mu LiKar řekl, že nemůže mít děti.
Dlouho jsme o tom přemýšleli a rozhodli jsme se adoptovat dítě, ale tak, aby o tom nikdo z naší rodiny a přátel nevěděl. Devět měsíců jsem nosila široké šaty a falešné břicho, takže si všichni naši přátelé a příbuzní mysleli, že jsem opravdu těhotná. Mezitím jsme připravovali dokumenty k adopci a dostali jsme kladnou odpověď.
A pak jsme si šli vyzvednout dítě a ukázali nám několik dětí a řekli, že si můžeme vybrat. Vzali jsme si krásnou holčičku, která sladce spala. Okamžitě se mi zalíbila a cítila jsem, že by to měla být moje dcera. Dali jsme jí jméno Valentina. Holčička se probudila, podívala se na mě a já se cítila jako nejšťastnější žena na světě. Měla velmi krásné modré oči a malý, úhledný nosík.
Zdálo se mi, že je mi podobná. Přišla jsem s manželem domů a řekla rodině, že jsem porodila dítě. Blahopřáli nám a ani si neuvědomili, že holčička není naše vlastní. Uplynulo několik měsíců a já se o dítě starala a snažila se mu být dobrou matkou.
Jednoho dne se mi udělalo špatně a rozhodla jsem se navštívit lékaře. Po testech mi řekl, že jsem těhotná. Byla jsem v šoku, protože můj manžel nemůže mít děti. Měla jsem velký strach mu říct, že čekáme dítě.
Dlouho jsem to tajila, ale břicho bylo stále více vidět a já jsem byla nucena to Andrijovi říct. “Zradila jsi mě? Já nemůžu mít děti!” křičel na mě. Pohádali jsme se, protože si myslel, že jsem ho zradila. Ráno šel k lékaři, ke stejnému lékaři, který mu řekl, že je neplodný. Vladimír Alexandrovič mu znovu nabídl, že mu udělá testy.
O několik dní později požádal mého muže, aby přišel znovu. “Je to zázrak, něco takového jsem ve své praxi viděl poprvé. Jste naprosto zdravý!” řekl lékař. Andrij přišel domů a omluvil se mi, dal mi mé oblíbené lilie a řekl, že už o mně nikdy nebude pochybovat.
Odpustila jsem mu a za pár měsíců se nám narodil syn. Teď máme dvě děti: dceři jsou dva roky a synovi tři měsíce. Jsem šťastná máma a milovaná manželka. A jednoho dne mi moje kamarádka, která pracuje v dětském domově, řekla, že takový zázrak, jako se stal nám, se stává mnoha lidem, kteří adoptovali chlapce nebo dívku.
