S Nikolajem jsme spolu byli dva roky. Náš rodinný život probíhal perfektně. Jednoho dne, když jsme jako obvykle jeli ke tchyni, spustila ódu na to, že by chtěla vnoučata a my jí ten pocit nechceme dopřát. Čas běží. Já stárnu, ty dospíváš.”
– Budeme mít vnoučata, mami, budeme mít vnoučata!” řekl Kolja. Když jsme se vrátili domů, Kolja začal mluvit o tom, proč se nemůžeme stát rodiči. – Měla bys jít na vyšetření. Možná máš nějakou nemoc,” řekl Kolja. Řekla jsem, že příští týden půjdu ke gynekologovi. A šla jsem. Pak jsem šla k dalšímu, pak ke třetímu, ale všichni měli jednu společnou diagnózu: byla jsem úplně zdravá. Celý rok jsem chodila po doktorech. Byl to rok plný slz a pláče.
Kolja si byl jistý, že jsem nemocný. Vzal mě do lesa, aby se ujistil, že má pravdu. Čtyřiadvacet hodin denně byl naštvaný a nešťastný. Dělal scény z ničeho. Jednoho dne jsem to už nevydržela a řekla jsem: “Copak tě nebaví mě z toho obviňovat? Všichni jako jeden člověk tvrdí, že jsem naprosto příčetný. Možná je načase, aby ses zamyslel nad svým vlastním zdravím.”
– Nemám žádné problémy, ale dokážu ti to! O tři dny později jsme šli k lékaři. Kolja prošel všemi testy, podstoupil hromadu vyšetření a za dva dny jsme dostali výsledky. Ukázalo se, že Kolja může za to, že nemáme děti. Potom jsme o tomto tématu několik dní nemluvili. Dělali jsme, že se nic nestalo. Ale pak už jsme to nevydrželi: “Koljo, nemáš k tomu co říct?
Pokání, odpuštění… ne? – Proč? To já jsem nemocný, ne ty. Za co bych se měl omluvit? – Nevím, možná za tvou slávu? Už rok mě vodíš po doktorech. Hledal jsi alespoň jednoho doktora, který by potvrdil tvé domněnky, že jsem nemocná. Kolja položil na stůl šálek kávy, popadl bundu a vyšel z domu. Okamžitě jsem se rozplakal. Nevěděla jsem, jestli je to kvůli tomu, že mě to bolí, nebo kvůli tomu, že nemůžeme mít děti, ale strašně mě bolela hruď.
O hodinu později se Kolja vrátil. Dal mi obrovskou kytici svých oblíbených sedmikrásek a koupil dvě velké tašky potravin. Večer se vydařil na jedničku. Vařili jsme spolu večeři v kuchyni, blbli jsme a smáli se. “Víš, já vím, že jsem udělala velkou chybu. Slibuju, že se polepším a budeme mít dítě, ne, děti! Samozřejmě že ano, společně to zvládneme!” řekla jsem a objala ho tak pevně, jak jen to šlo.
