Babička Nina byla milá, klidná a velmi trpělivá. Vnoučata vzpomínají na její laskavý hlas, na její schopnost naslouchat a porozumět jim, na teplou, lahodnou vůni pečení a na útulnost starého domu. Na dědečka však vzpomínali úplně jinak. Byl cítit domácím tabákem, nemytým tělem a pálenkou. Dědečkův hlas byl pisklavý a přerývaný.
Babička o něm nemluvila. Ale jeho děti a vnoučata věděly, že je to tak trochu chlapík od rány, který se neštítí hrubého slova, všechno je s ním špatně. “Ale on pracoval na železnici,” říkávala babička, “kde vzal ty způsoby? Tam jsou takoví všichni. Ta práce byla opravdu těžká a bez silných kouzelných slov se neobešla.
Dědeček se svým parťákem vstávali za svítání, chodili několik kilometrů podél trati a hledali každou poruchu. Nosili s sebou nářadí, aby ji na místě opravili. Někdy zavolali opraváře a zablokovali silnice.
Šli jsme v chladu i horku, v dešti i větru. Šli jsme za tmy. A jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval. Odbory však dědečkovi pravidelně nabízely poukázky. Sanatoria a kliniky by pomohly, ale ne.
“Copak nejsem člověk,” vztekal se starý pán, “abych ležel v letoviscích? Ale pak přišla zima a dědeček na tom byl špatně. Kdysi poraněné koleno ho bolelo, jako by ho rozkousali psi, nemohl si ani pohodlně lehnout. Lékař ho vyšetřil a předepsal mu kování, ale doktor se na něj přísně podíval a nařídil mu, aby šel do sanatoria.
Řekl, aby si zafixoval účinek léčby, pil vodu a zahříval se, jinak se mu všechno vrátí. Lékař nebyl odborový výbor a dědeček poslechl. Babička mu sbalila kufr a vyprovodila ho. Sbalila všechno, od kapesníků až po věčné samoplátce. A skákala radostí: tři týdny svobody! Už žádné pití v domě, žádné skandály a hádky.
Sledujte v televizi, co chcete. Nikdo nekouří domácí, nevyčítá, co zničilo mládí, ani nevylévá polévku do žumpy. Prostě to vychladlo, zatímco dědeček šel ke stolu. A neúctu k babičce si nenechá líbit. Babička pekla koláče, pražila semínka, obcházela všechny sousedy a známé a chlubila se, že vyprovodila své.
O tři týdny později čekala babička doma na manžela, ale dostala jen telegram. “Nepřijdu, potkala jsem Galiu, jdu bydlet k ní” – to si přečetla. Přečetla si ho ještě jednou a běžela k ikonám, aby se nechala pokřtít. “Děkuji,” opakovala, “děkuji, jaké požehnání. Okamžitě sbalila všechny dědečkovy věci do kufrů, všechny jeho kalhoty a košile, které od rána do večera žehlila. Dědeček se rád oblékal i o víkendech. Také jsem tam uložila všechny dokumenty.
Byly tam všechny jeho drobnosti, rybářské pruty, ocenění. Kufry jsem položila na verandu, aby duch mého bývalého manžela mohl vyjít ven. Děda se objevil o dva týdny později, když už bylo po prázdninách.
V práci ho přeložili, odhlásil se z domu a zmizel. Nechtěl s babičkou ani mluvit, ani jí nic vysvětlovat. Ona žádné vysvětlení nečekala, naopak se bála, že si to děda rozmyslí.
Odešel a babička se vrhla na nákup tapet a dlouhá léta snila o elegantních stěnách. Dědeček naproti tomu dával přednost prostému obílenému domu. Babička šla a koupila látku na záclony. Místo krátkých záclon “onuch”, které dědeček povolil, pověsila dlouhé, které si sama olemovala na stroji. Jakmile byl dům krásný, babička se ujala zahrady.
Se sekáčkem vysekala všechny samosevy, zryla záhony a sama zasadila bobule. Jahody, jak si vždycky přála. Její dědeček jahodami opovrhoval pro jejich náročnost a uznával jen maliny: “Rostou samy, nic nepotřebují. Babička snila o třešni a švestkách, a dokonce se odvážila zasadit do slunného kouta hrozny.
Zútulnila a zkrášlila dům. Vyhodila oprýskané talíře a dala tam krásnou sadu, dárek k narozeninám. Dědeček byl přísný, dovolil mi na ni sáhnout jen o svátcích. Všechno šlo do koše: unavené olejovky s pokroucenými okraji a zbytky mýdla. Babička rozkvetla. Začala o sebe pečovat, zapomněla na dědečkův zvyk mýt se mýdlem jen v sobotu ve vaně.
Byly na ní vidět vrásky, vlasy jí začaly tmavnout. V domě se objevili hosté. A ukázalo se, že padesátka vůbec není stáří, člověk může rád vyšívat, prodávat bobule na trhu a zpívat v místním sboru. Osamělí muži se jí snažili dvořit, ale babička přesně znala tajemství štěstí: žádné manželství, žádné soužití. Už měla pro koho péct koláče.
