Nedávno jsme si s Igorem pronajali byt na internetu. Od té doby k nám neustále chodí hosté. Chtějí všechno vidět na vlastní oči. Manžel říká, že jsem to měla nechat v tom kontejneru. Já jsem však nic neřekla, to moje matka to všem řekla.
O pár hodin později zazvonil zvonek u dveří znovu. Tentokrát to byla moje sestra s kufrem a dítětem v náručí. Řekla, že musím Péťu přihlásit, aby mohl chodit do školky a ona si mohla najít práci. Zuřila jsem, ani mi nezavolala. Řekla, že bych se začala vymlouvat, a tak přišla neohlášená. A tak má šanci změnit svůj život.
Bude si hledat manžela a práci. Snažila jsem se jí vysvětlit, že je to špatně. Vždyť pro ně ani nemáme místo. Sestře to však bylo jedno, chovala se, jako bych u ní doma byla já. Otevřela ledničku, zakousla se do šunky, nakrájela okurky.
Opakovala jsem, že budeme žít společně s manželem. Sestra už byla rozhodnutá, že bude spát s námi na gauči a pro dítě koupíme postýlku… Začala plácat nesmysly, že manželovi řekne, že jsem těhotná. Zavolala Ihorovi a začala si stěžovat. Vyprávěla nějaké vymyšlené historky, abychom se cítili špatně.
Požádala ho také o ruku. Muž tento cirkus klidně sledoval. Vzal sestru a její dítě za ruce a vyvedl je i s kufrem ze dveří. Ráno mi volala matka, byla rozzuřená. Zlobila se na mě za to, co jsem udělal, a říkala, že už nemá rodinu.
Stalo se, že jsme koupili byt, a tím jsme spatřili skutečné tváře některých našich příbuzných. Ale bylo to tak nejlepší. Teď žijeme s manželem v klidu a šťastně.
